AMERICKÁ POLITIKA DÉTENTE

30.4.2009
Andrej Duhan

Ke konci šedesátých let se zdálo, že Spojeným státům pomalu dochází dech. Odhodlání a vysoké nasazení let čtyřicátých a padesátých, které nejprve vrátilo čerstvě navrátivší se americké vojáky zpět do Evropy, prosadilo Marshallův plán a nakonec Ameriku zavedlo do Koreje a Vietnamu, se obrátilo v deziluzi.

Vleklý vietnamský konflikt, absence vidiny brzkého vítězství nejen ve Vietnamu, ale i v zápasu ideologií – demokracie s komunismem –, výrazně nahlodaly víru amerických elit i celé společnosti v efektivitu politiky zadržování. Do studené války Američané vstoupili plni idealismu a víry ve svoje hodnoty a cíle. Po jistou dobu jim drtivá ekonomická převaha i jaderný monopol skutečně pomáhaly unikat střetu s realitou. V šedesátých letech však začínají evropské velmoci Spojeným státům ekonomicky silně konkurovat, praktikujíce přitom vůči SSSR na USA poměrně nezávislou zahraniční politiku, arabský svět se k USA obrací zády i přesto, že Spojené státy byly hlavním propagátorem jejich dekolonizace, osvobozené státy v Africe namísto automatického příklonu k demokracii a jejím hodnotám cynicky kalkulují, která supervelmoc jim nabídne víc, v Jižní Americe se zas šíří vlna socialistických revolucí. Za této situace dochází k obrovskému nástupu moci Sovětů a Američané, stále odmítající uvažovat v tradičních mocenských kategoriích Starého světa, jimiž opovrhují, jakoby neměli odpověď na komplikovanost a nejednoznačnost světového dění.

Ke konci šedesátých let bylo jisté jen to, že prostoduché zadržování komunismu kdekoliv na světě již není možné – politika zadržování, tak jak byla neměnně praktikována až do 60. let, skončila. V roce 1968 vyhrál presidentské volby republikánský kandidát Richard M. Nixon, jenž byl vášnivým antikomunistou, ale také jemným analytikem mezinárodních vztahů. Nehodlal Sovětům dát nic zadarmo, ani jim jakkoliv jinak ustupovat, zároveň si však uvědomoval možnosti a hlavně meze tehdejší americké diplomacie. Novou zahraniční politiku koncipoval se svým poradcem pro národní bezpečnost a později i ministrem zahraničí Henrym Kissingerem. Tento obdivovatel Metternicha a klasické realpolitické diplomacie se stal strůjcem i vykonavatelem americké politiky détente.   

Předpoklad úspěšné détente: triangulární diplomacie

Monolitní sovětsko-čínský blok se ke konci šedesátých let zjevně rozpadal. První náznaky se objevily již za Chruščeva, kdy SSSR odmítlo čínský návrh na společný jaderný vývoj. Sověti stáhli veškeré své vojenské poradce, Číňané zas vystupňovali ideologické útoky na Moskvu. Z hrozivě vyhlížejícího manželství se postupně stala tichá domácnost, přesto máloco napovídalo tomu, že by hrozila mezi těmito komunistickými giganty válka. Ještě v roce 1966 na společné 6400 kilometrů dlouhé hranici panovala relativní vojenská rovnováha, kdy proti sobě stálo na každé straně dvanáct na válku nepřipravených divizí. Do roku 1969 však na sovětsko-čínské hranici stálo čtyřicet plně vyzbrojených a perfektně vycvičených sovětských divizí. Přeshraniční střety se stávaly rutinou. Číně začalo být jasné, že ve světle Brežněvovy doktríny ji marxistická teorie nejen nechrání před sovětským vpádem, ale že mu dokonce poskytuje záminku.

Z geopolitického hlediska existovaly pádné důvody ke sblížení s Čínou jako s protiváhou Sovětského svazu již dlouho. Opomíjet Čínu a snažit se vybudovat globální rovnováhu bez její účasti bylo krajně neprozíravé. Potíže ve Vietnamu a ideologické brýle však Američanům zabraňovaly správně analyzovat rozsah sovětsko-čínské roztržky. Všeobecně se mělo za to, že přeshraniční střety vyvolává Čína. Velice pravděpodobně by u toho ještě dlouho zůstalo, pokud by sami Sověti svou neobratnou diplomacií Američany neupozornili, kdože je skutečným agresorem, když začali sondovat, jak by Spojené státy reagovaly na sovětský preventivní úder na Čínu. Nixon s Kissingerem správně pochopili situaci a uvědomili si, že tyto trhliny v komunistickém bloku otevírají prostor pro tolik potřebnou a nutnou diplomatickou pružnost. Dali jasně na srozuměnou, že ve vztazích s Čínou hodlají posuzovat činy, nikoliv ideologii, čímž Číňany povzbudili ve snaze o znovunavázání diplomatických kontaktů se Spojenými státy. Obě země zkrátka svádělo dohromady vědomí společné hrozby. Nixonovi se podařilo zamíchat kartami v momentě, kdy se zdálo, že Amerika je na dně a Sovětský svaz na koni.

V roce 1969 Nixon Sověty varoval před útokem na Čínu, čímž vznikla faktická, leč nevyhlášená aliance proti sovětskému expanzionismu. Přesto Nixon neměl žádný myslitelný důvod postavit se plně na stranu Číny a převzít tak zodpovědnost za její bezpečnost. Byl až příliš velkým realistou, než aby si neuvědomil, že Čína se s Amerikou nesbližuje proto, že by jí chtěla udělat radost, ale protože to vyžaduje její státní zájem. Číňané budou s Američany spolupracovat tak dlouho a pevně, jak dlouhá a vážná bude sovětská hrozba. Ostentativní odmítnutí tajné dohody s jedním z komunistických gigantů sloužilo jako nabídka k licitaci o americkou přízeň. Nixon věděl, že americká pozice bude nejsilnější, když bude mít v nadcházejícím trojúhelníkovém vztahu blíže jak k Pekingu, tak k Moskvě, než Moskva s Pekingem k sobě navzájem. K tomu mu výrazně dopomohla jejich vzájemná nevraživost i obratné Kissingerovo manipulování. Sověty nenechávalo v klidu vědomí, že Američané již nepovažují nepřátelství k Číně za konstantní, Číňany zas znepokojovala častá americká prohlášení, že triangulární diplomacie není ve skutečnosti namířena proti SSSR, a obě velmoci provokovalo americké předsevzetí, že v sovětsko-čínském sporu se předem nepostaví na žádnou stranu. Americkou přízeň si získal ten, kdo méně ohrožoval americké zájmy. Cílem Spojených států bylo zajistit, aby měly vždy víc alternativ než kterákoliv ze zbývajících dvou stran.

Kritici tvrdili, že otevření se Číně povede k radikalizaci chování SSSR na mezinárodní scéně; tento názor však vyplýval z nepochopení sovětského přístupu k realitě. Ve skutečnosti jednání s Čínou Sověty obměkčilo, jelikož pro ně existovala objektivní hrozba války na dvou frontách. Nixonova Amerika tak v podobě Číny získala páku, kterou Johnsonova Amerika, ztrácející jadernou převahu a zmítající se ve vietnamské agonii, žalostně postrádala. Američané omezovali prostor pro sovětskou neústupnost a sami Sověti začali jednat opatrněji, aby nepovzbuzovali americko-čínské sbližování. Sověti dva roky odkládali uspořádání americko-sovětského summitu ve snaze získat nějaké ústupky; po oznámení Nixonovy cesty do Pekingu se začali konání summitu téměř doprošovat. Dalším „okamžitým“ úspěchem triangulární diplomacie byla izolace Severního Vietnamu. Čína jej nepodporovala, protože si nepřála sovětský satelit na svých hranicích, a Sovětský svaz jej zas položil na oltář détente. Tím byla otevřena – jak z diplomatického, tak vojenského hlediska – cesta k čestnému americkému odchodu z Vietnamu.

Détente

Politika détente se z hlediska politologického těžko definuje. Nejedná se totiž o přesně vymezenou doktrínu ani o ucelenou politickou ideologii. V překladu jde o tzv. politiku uvolňování, nikde však není řečeno, co to přesně znamená, ani jak se k uvolnění dopracovat. S politikou détente poprvé přišel francouzský president de Gaulle, jehož snahou bylo vrátit Francii iniciativu nezávislou na Americe a otevřít jí širší spektrum zahraničněpolitických možností pomocí zlepšování vztahů se Sovětským svazem. Přitom sázel na to, že Spojené státy budou nadále garantovat bezpečnost západní Evropy bez ohledu na chování Francie, neboť je to americkým národním zájmem. Svou verzi détente rovněž provozoval západoněmecký kancléř Brandt, když stejně jako de Gaulle sledoval své partikulární cíle. Politiku détente provozovali jednoduše proto, že ji považovali za nejlepší možnost k dosažení vytyčených cílů. Agenda détente ve vztazích Francie – Sovětský svaz či Německo – Sovětský svaz však byla značně omezená a až americko-sovětská politika détente se stala opravdovou zkouškou, zejména díky odlišnému přístupu k jednání a historické tradici obou supervelmocí. Sovětský svaz měl navíc silnou tendenci zneužívat nálad západních demokratických společností, které nejsou schopny vypořádat se s dlouhodobou studenou válkou a požadují okamžité výsledky. Úkolem západního státníka praktikujícího politiku détente tedy bylo skloubit domácí touhu po uvolnění se zahraniční politikou, která by uvolnění přinášela, aniž by byly ztraceny mocenské pozice. Otázkou té doby nebylo, zda politika détente ano či ne, ale jak – jaký obsah jí dát.

Nixonova administrativa si triangulární diplomacií a zachováním velkého vojenského potenciálu zajistila diplomatickou pružnost a možnost jednat z pozice síly, což jí umožnilo aplikovat několik zásad, které si v jednání se Sověty předsevzala. (1) Zásada konkrétnosti. Nixon a Kissinger trvali na tom, aby se každé jednání mezi Spojenými státy a Sovětským svazem zabývalo konkrétními příčinami napětí a nikoliv snahou o navozování přátelské atmosféry. Tu nechápali jako předpoklad k úspěšnému jednání. Byli si dobře vědomi ideologie sovětských vůdců i neslučitelnosti zájmů v některých oblastech. Byli však připraveni zabývat se konkrétními oblastmi, kde existoval prostor pro uvolnění, a pracovat na konkrétních dohodách založených na přísné reciprocitě. (2) Zásada umírněnosti. Nixon dal Sovětům jasně na srozuměnou, že dobré vztahy mezi oběma supervelmocemi nemohou přetrvat, pokud se jedna z nich neustále snaží získat jednostranné výhody. Hodlal se jasně postavit jakékoliv sovětské výzvě, zároveň však byl připraven jednat o opravdovém uvolnění vzájemných vztahů. Šlo v podstatě o politiku cukru a biče, tj. trestů za avanturismus a odměn v podobě uvolňování v případě zodpovědného chování. (3) Zásada vázanosti a propojování. Vztahy se Sovětským svazem Nixon nebral jako jednolitý celek, nýbrž to pro něj byla směsice problémů s různým stupněm řešitelnosti. Jeho snahou bylo spojit všechny početné prvky vztahů v celkový přístup, který nebyl zcela konfrontační ani zcela smířlivý, kladl důraz na oblasti, kde byla spolupráce možná, přičemž chtěl využít této spolupráce k modifikaci sovětského chování v oblastech, v nichž měly obě země spory. Zkrátka šlo o podmiňování spolupráce v jedné oblasti pokrokem v jiné. Tato zásada se stala terčem největší kritiky ze strany liberálů, kteří měli o podstatě détente jiné představy. Nixon odmítal zlepšovat vztahy v jedné oblasti bez ohledu na agresivní sovětské chování v jiných oblastech. Strategie Sovětů v podobě selektivní politiky détente byla pro Západ nebezpečná. Princip vázanosti se tak stal esencí politiky détente za Nixonovy vlády.

Nixon ani Kissinger nikdy nezapomněli, že Sovětský svaz je protivník, geopolitický i ideologický, věděli však, že v jaderném věku musí být i svým způsobem partner; nikdy si nemysleli, že politika détente ukončí studenou válku. Chápali ji nikoli jako cíl, ale jako prostředek; byla to taktika v konkrétních střetech, nikoli cíl sám o sobě. Pomocí ní chtěli držet pod kontrolou nepřátelské vztahy, což považovali v jaderné éře za primární motiv jakékoli zahraniční politiky. Nečekali však, že tyto nepřátelské vztahy zmizí – v žádném případě nesledovali cíl dosáhnout nějaké božské nirvány, jež by automaticky odstranila veškeré napětí. Anatolij Dobrynin, dlouholetý sovětský velvyslanec ve Spojených státech, pochopil princip americké politiky détente mnohem lépe než většina Američanů, když ve svých pamětech napsal: „Základem jejich politiky vůči Sovětskému svazu byla kombinace odstrašování a spolupráce, jakási mozaika krátkodobých a dlouhodobých úvah. Nixon a Kissinger se snažili vytvořit stabilnější a předvídatelnější strategickou situaci, nehodlali ale snížit stav amerických arzenálů, které zůstávaly základem politiky, jež byla zásadně založena na vojenské síle, a pozměnit národní zájmy byli ochotni jen v případě, že by to považovali za žádoucí. Jejich úsilí o kontrolu zbrojení tak jen zakrývalo tuto politiku, ale pouze lehce. V zásadě se ani president, ani jeho nejbližší poradce nedokázali (nebo nechtěli) vymanit z orbitu studené války, i když jejich přístup byl mnohem pragmatičtější a realističtější než ten, který měli ostatní studenoválečníci v Bílém domě.“

Pokud existuje nějaké poučení z vietnamské války, tak to, že Amerika může vést vojenský konflikt jen tehdy, jsou-li Američané přesvědčeni o jeho nevyhnutelnosti. Konfrontace, kterou by Američané nevnímali jako nutnou, by nejen názorově rozštěpila zemi, ale vyvolala by i neklid mezi evropskými spojenci a nezvladatelné snahy o dosažení míru za každou cenu. Nixon s Kissingerem usilovali o strategii, která by odměňovala umírněnost a trestala expanzionismus. Pomocí politiky détente se snažili nedovolit Sovětům vyvolávat krize v době, kdy Amerika trpěla velkou vnitřní nesoudržností. A v případě, že by Sověti i přesto střet vyvolali, tak by se všem přinejmenším ukázalo, že Sovětský svaz je patologicky agresivní a Spojené státy jsou tak nuceny, i přes dobrou vůli, bránit agresi. Vina za nárůst napětí by tak byla padla na Sovětský svaz a Spojené státy by získaly širokou podporu pro razantní politiku. Je nutné si uvědomit, že politika détente nebránila odporu vůči sovětské expanzi, jen mu stanovovala psychologický rámec. Nixonova administrativa se snažila americké veřejnosti i evropským spojencům naznačit, že sice stále vede studenou válku, ale přitom dělá maximum, aby hrozby z ní vyplývající udržovala pod kontrolou.

Sověti měli své vlastní důvody k praktikování politiky détente. Je naprosto logické, že pokud by politika détente nesloužila některým sovětským zájmům (či pokud by alespoň neměli pocit, že jim slouží), nikdy by se v ní neangažovali. Henry Kissinger analyzoval koncem roku 1972 sovětský přístup k politice détente v memorandu pro presidenta Nixona následovně: „Brežněv jako všichni pováleční sovětští vůdci pohlíží na Spojené státy současně jako na rivala, smrtelnou hrozbu, vzor, zdroj pomoci a partnera pro fyzické přežití. Tyto konfliktní impulsy jsou příčinou toho, že motivace, na níž staví Brežněv politiku vůči nám, je značně dvojznačná. Brežněv chce na jedné straně bezpochyby vstoupit do historie jako vůdce, který přinesl Rusku mír a lepší život. To vyžaduje smířlivou a kooperativní politiku vůči nám. Přesto zůstává přesvědčeným komunistou, který hledí na politiku jako na boj, jenž musí mít konečného vítěze. Chce, aby tím vítězem byl Sovětský svaz. Jeho periodicky se opakující snahy vtáhnout nás do ujednání rovnajících se jakýmsi kondominiím – především jde o jeho návrh smlouvy o jaderném neútočení – mají za cíl zabezpečit mír i podkopat vztahy s našimi spojenci a další vazby. Brežněv téměř jistě v debatách v politbyru stále hájí svou politiku détente s poukazem na podmínky historického konfliktu s námi jakožto hlavní kapitalistickou zemí a na výhody, jež nakonec SSSR z tohoto střetu vyplynou. Brežněv hraje na to, že dopad této politiky, která nabírá rychlost a stává se dlouhodobou, nepodkope právě ten systém, z něhož on vyvozuje svou moc a legitimitu. Naším cílem je naopak dosáhnout v dlouhodobém výhledu přesně tohoto efektu…“ Kissinger považoval za samozřejmé, že Sovětský svaz nepřeje Spojeným státům nic dobrého. Zároveň však spolu s Nixonem věřili, že politikou cukru a biče a pružnou diplomacií, s kterou se rigidní Sovětský svaz těžko vypořádával, více získají než ztratí. Pokud Spojené státy zůstanou ostražité vůči možným sovětským pokusům o expanzi, budou s politikou détente jen získávat, neboť čas byl podle nich na jejich straně.

Uvolňování nebylo ustupováním, respektive, pokud se ustupovalo, tak pouze oboustranně. Nixon odmítal bezmyšlenkovitě opakovat prázdné útočné slogany či stejně prázdné mírové výzvy. S politikou détente uvedl do souladu možnosti s tužbami. Nixonovo rozhodnutí vázat obchod a dohodu SALT na politickou umírněnost Sovětů slavilo – i přes drtivou kritiku – úspěch. Tvrdý geopolitický přístup Nixonovy administrativy ke vztahům s Východem, který Amerika jen těžko chápala, na sovětské vůdce zapůsobil a ke konci prvního Nixonova období bylo jisté, že détente se svou strategií postupu na široké frontě funguje tak, jak má. V roce 1971 Američané vytěžili z Brandtovy Ostpolitik, která měla potenciál rozdrobit soudržnost Západu, sovětskou garanci volného přístupu k Berlínu výměnou za uznání východoněmeckého satelitu. Nixon tímto odstranil dlouhodobý neuralgický bod vztahů Západ-Východ; Sovětský svaz skutečně již nikdy přístupové cesty do Berlína neblokoval V roce 1972 byli Američané schopni vystupňovat vojenský tlak na Hanoj, aniž by Sovětský svaz nějak zareagoval, což bylo za Johnsona nemyslitelné. Nixonovy návštěvy si cenil víc než vztahů se Severním Vietnamem a k jeho zdrženlivosti rovněž přispíval fakt, že konfrontace by oddálila ratifikaci sovětsko-německé dohody. Málokdo si dnes uvědomuje, že politika détente byla východiskem pro mírovou dohodu se Severním Vietnamem, který, když ztratil podporu SSSR, přistoupil na americké podmínky, jež po dlouhá léta arogantně odmítal.

Asi největší úspěch politiky détente v praxi byla změna poměrů na Blízkém východě. Politika détente zde připravila prostor pro velkou diplomatickou iniciativu, nejdříve však bylo potřeba, aby si arabské státy uvědomily, že jejich patron – Sovětský svaz – umí krize podněcovat, nikoli řešit v jejich prospěch. Spojené státy dlouhodobě blokovaly každý arabský tah vycházející ze sovětské podpory. V roce 1972 byli vyhnáni sovětští vojáci z Egypta a po válce Jom-Kippur, kde Sovětský svaz nebyl schopen své klienty podpořit, takže vyhrál faktický americký spojenec Izrael, se Arabové od SSSR plně distancovali. V roce 1973 již blízkovýchodní diplomacii dominovaly Spojené státy. Američané radikálně snižovali vliv Sovětů na Blízkém východě, a to bez vážné krize ve vzájemných vztazích, zatímco s nimi paralelně vedli vážná jednání o celé řadě jiných témat, na nichž měl Sovětský svaz zájem a zachovával proto zdrženlivost. Politika détente tak posloužila jako záchranná síť pro vytlačení Sovětů z regionu. Kissinger však považoval za důležité ponechat Sovětům možnost zachovat si tvář – když už jim vzal obsah v podobě vlivu na Blízké východě, tak jim poskytl formu v podobě účasti na mírové konferenci v Ženevě, kde se však už nic podstatného neprojednávalo. Kissinger udělal z Egypta, klíčového státu v oblasti, faktického amerického spojence a postaral se o to, aby se Blízký východ stal výsostnou americkou doménou, jíž je v podstatě dodnes.

Pro obyvatele střední a východní Evropy byla z hlediska pozdějších událostí klíčová Konference o spolupráci a bezpečnosti v Evropě, zejména pak tzv. třetí koš, který ukládal povinnost dodržovat základní lidská práva, na což se poté mohli odvolávat disidenti z celého komunistického bloku. Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě byla typickou ukázkou toho, jak Kissinger dokázal obrátit iniciativu Moskvy, snažící se o rozkol ve vztazích Amerika-Evropa, proti ní samé, aniž by vyvolal vážnější krizi. V prvním koši se zas signatáři mimo jiné zavazovali, že se vzdají použití vojenské síly ke změně hranic v Evropě. Protože jediným státem v Evropě, který měl sílu změnit hranice vojensky, byl Sovětský svaz, zůstane pravděpodobně navždy záhadou, proč toto ujednání Sověti tak horlivě prosazovali, neboť bylo fakticky zaměřeno proti nim. Samozřejmě si málokdo dělal iluze, že by se Sovětský svaz tímto ustanovením řídil. Pokud by se mu naskytla příležitost získat strategickou výhodu, jistě by ho porušil. Nixon s Kissingerem si však velice dobře uvědomovali, v jakém stupni rozkladu je americký konsenzus ohledně hrozby ze strany Sovětského svazu, a považovali proto za schůdnější sjednotit americkou veřejnost k odporu proti SSSR pomocí případného poukazování na flagrantní porušení mezinárodního práva než na abstraktní teorie rovnováhy sil, které byly pro Američany těžko pochopitelné.

Úsilí Nixonovy administrativy aktivně zamezovat sovětskému expanzionismu a současně ponechávat otevřenou možnost historické evoluce skrze mírové soužití se však ukázalo v době těžkých vnitřních krizí způsobených Vietnamem a posléze aférou Watergate jako příliš složité, neboť většina establishmentu nechtěla nebo nebyla schopna politiku détente pochopit. Nixon a Kissinger v podstatě kombinovali taktiku liberálů s přesvědčením a strategií konzervativců, nakonec se však v důsledku toho stali terčem kritiky z obou stran, neboť liberálové i konzervativci zaměňovali strategii za cíl, ke kterému politika détente směřovala. Jak totiž poznamenal Coral Bell ve své studii o politice détente: „Détente neznamená, že skončil mocenský boj – jen navrhuje postup, který jej může učinit méně nebezpečným a dát mu kreativnější směr.“

Závěr

Úspěchy Nixonovy éry bývají často pokládány za samozřejmost, přestože jich bylo dosaženo v nejtěžším období poválečné historie Spojených států. Politika détente nebyla jednou z mnoha dostupných a funkčních strategií; šlo o jedinou možnost, jak zabránit Americe v tom, aby se stáhla z mezinárodního dění. Nixon ani Kissinger si nedělali iluze o povaze Sovětského svazu, přesto u americké veřejnosti dokázali vzbudit dojem, že jim jde především o mír, a u sovětských vůdců zas pocit strachu, že své hrozby míní vážně a navzdory veřejnému mínění se je nebojí uskutečnit. Poté, co v letech 1969-1970 dokázali zabránit nastupující sovětské expanzi, se snažili pomocí politiky détente nejen uklidnit mezinárodní situaci, popřípadě zmenšovat sovětský vliv, ale i vytvořit prostor pro morální a duchovní obnovu americké společnosti, jež byla stále traumatizována vietnamskou tragédií. Nixon s Kissingerem byli realisty; z toho pramenil jejich odklon od uvažování v morálních pojmech k uvažování mocenskému. Nejvíce se obávali geopolitické zranitelnosti, ke které, podle nich, nejvíce přispíval americký sklon k oscilování mezi izolacionismem a přílišnou angažovaností. Sázeli na to, že chladná analýza národních zájmů přesně tomuto zabrání. Jejich realismus slavil úspěch na mezinárodním poli zejména proto, že zahraniční politiku chápali jako kontinuum, kde rozhodují jemné nuance, jako nikdy nekončící běh, kde všechno souvisí se vším. Cílů je možné dosáhnout pouze postupnými krůčky a jen tehdy, nejsou-li neomezené a absolutní-

Z jistého úhlu pohledu však bylo od realistů krajně nerealistické ordinovat americké společnosti politiku détente s takovou náplní, která byla v přímém rozporu v tradicí wilsonismu, který dělí zahraniční politiku na řadu nesouvisejících epizod a na řešení mezinárodních problémů aplikuje nástroje domácí politiky. Kromě víry v americké hodnoty tak nemá americká zahraničně politická tradice nic společného se zásadami, jichž se v zahraniční politice držela Nixonova administrativa. Nixon a Kissinger si ale politiku détente nevybrali, byla jim vnucena okolnostmi a jejich jedinou možností bylo dát jí obsah, který by naprosto nezlikvidoval americké zahraničněpolitické postavení. Se svým manipulováním však byli příliš nečitelní, a navíc úspěšná politika détente, která provázela první Nixonovo období, mohla skutečně vyvolávat u americké veřejnosti mylný dojem, že studená válka pomalu končí. To se za prvé nedělo, a za druhé to děsilo americké konzervativce natolik, že Nixona hodili přes palubu, ačkoliv jeho politika přinášela zjevné úspěchy. Zde se patrně odráží základní rozpor mezi Nixonovou administrativou a jejími nekonzervativními kritiky. Chápat Sovětský svaz jako akutní hrozbu považovali neokonzervativci za základní a výchozí prvek jakékoliv strategie vůči Sovětům. Nixon a Kissinger naproti tomu vycházeli z předpokladu, že Sověty jsou schopni udržet v mezích pomocí taktického manévrování a pouze v případě skutečného a vážného ohrožení budou Američany mobilizovat k odporu. I když neokonzervativní přístup pravděpodobně velice dobře chápali či se s ním ve skrytu duše dokonce ztotožňovali, byli vietnamskou zkušeností ovlivněni natolik, že zkrátka nevěřili, že americká společnost je schopna dlouhodobě setrvat ve stavu jakési agresivní ostražitosti.

Samozřejmě existovala možnost, že by Nixon Američanům dokázal vysvětlit principy, ne jejichž základě praktikuje politiku détente. Uprostřed zuřivých diskusí a osočování vyvolaných Vietnamem a následně aférou Watergate se to však jevilo jako nemožné. Je příznačné, že v momentě, kdy politika détente slavila největší úspěchy, se proti ní spustil největší útok, který skončil jejím naprostým paralyzováním, což v konečném důsledku vyvolalo největší geopolitickou ofenzívu Sovětů od konce druhé světové války. Americká společnost odmítla pomocnou ruku politiky détente a morální očistu upřednostnila před geopolitickou stabilitou. V dobách vnitřní katarze způsobené Vietnamem zabránila politika détente pádu Ameriky na dno, ale zdá se, že přesně to Američané potřebovali, aby došlo k jejich obrození a naplno se jim vrátila chuť vést studenou válku. Paradoxní však je, že nebýt politiky détente, mohla by se obrozená Amerika probudit do světa, kde už by ani obnovená chuť vést studenou válku nemusela stačit.

Politika détente ve své formě, nikoliv obsahu, pokračovala ještě za presidenta Jimmyho Cartera, který se stal nadějí a modlou amerických liberálů. Ve svém boji za lidská práva však selhal. Sověti hýřili sebevědomím a ponížená Amerika si do svého čela zvolila přesvědčeného Američana, který chtěl skoncovat se studenou válkou – Ronalda Reagana. Neokonzervativci považují Reagana právem za svého hrdinu a snad i za ztělesnění svých ideálů. Neprávem však upírají ostatním presidentům podíl na vítězství ve studené válce a plně ho připisují pouze jemu. Studená válka byla však procesem trvajícím čtyřicet let a vítězství přineslo celých čtyřicet let americké angažovanosti. Reagan byl presidentem, který toto vítězství „pouze“ završil. Nixon a Kissinger sdíleli s (neo)konzervativci základní premisu a nikdy tak neměnili cíl celkové strategie – vítězství nad Sovětským svazem; zastávali však názor, že taktiku, jak toho dosáhnout, je nutno přizpůsobit aktuálním okolnostem. Takže pokud neokonzervativci tvrdí, že Reagan či tvrdý přístup obecně by dokázal vyhrát studenou válku v době Nixonova presidentství, jde o hluboké nepochopení nejen politiky, ale historie jako takové. Aplikace politiky zatlačování komunismu na začátku sedmdesátých let by velice pravděpodobně přinesla pravý opak, tj. absolutní stažení vyčerpané Ameriky do sebe.

Je nutno připomenout fakt, který neokonzervativci neradi slyší: že Reaganova zahraniční politika v podstatě vycházela z principů Nixonovy politiky détente, zejména v geopolitických otázkách. Reagan však lépe pochopil americkou mentalitu a tak tam, kde Nixon mluvil o geopolitické hrozbě ze strany Sovětského svazu, Reagan raději upozorňoval na „rozpínající se chapadla Říše zla“. Reagan détente zbavil zavádějícího francouzského názvosloví, které neokonzervativce tak dráždilo, a obalil jej vyhlášeními o americké výjimečnosti, demokracii a svobodě. Reaganovy morální apely však mohly zabrat pouze na morálně obrozenou společnost, kterou ta americká rozhodně v sedmdesátých letech nebyla. Reagan si stanovil takové cíle, o nichž věřil, že je americká společnost může dosáhnout. Sílící Amerika stála proti slábnoucímu Sovětskému svazu. Nixon si rovněž stanovil cíle, o nichž si myslel, že je Amerika může dosáhnout, ale v situaci naprosto opačné od Reaganovy – slábnoucí Amerika proti sílícímu Sovětskému svazu. Nikdy by nemělo být zapomenuto, že úspěchy politiky détente, ať už jde o vztah s Čínou, pozice na Blízkém východě či čestný odchod z Vietnamu, vytvořily tolik potřebnou základnu pro případné zatlačování Sovětského svazu a neměly by tak být převáženy vzpomínkami na neúspěchy z let, kdy již politika détente fakticky neexistovala a Sověti intervenovali v Angole, Jemenu či později v Afghánistánu.

Zbývá položit poslední otázku: Existuje z Nixonovy politiky détente nějaké ponaučení? Tvrdím, že ano. Základem úspěšné zahraniční politiky je realistické zhodnocení situace a okolností, umírněnost a absence neomezených cílů. Dlouhodobost je pak podmíněna dostatečnou podporou společnosti. V prvním politika détente uspěla, v druhém bez ohledu na důvody nikoliv. Přesto si myslím, že politika détente naplnila citát, jenž je mottem tohoto textu, a své nelehké historické poslání coby taktika v konkrétní situaci splnila.

Publikovaný text je výběrem ze studie Andreje Duhana „Americká politika détente“.

Zpracoval Roman Joch.

Vyšlo jako Bulletin OI č. 211 – březen 2009

Příspěvků : 4 - AMERICKÁ POLITIKA DÉTENTE

  1. Michal : 2.5.2009 v 19.46

    Umím si představit konsolidovanější v tradici ukotvenější země, třeba prosté a jednoduché, kde např. vatikánská verze détente, by nenadělala škody v destrukci nalomené identity. Pokud jsem dobře vnímal 70. léta, nikomu se krom několika celebrit až tolik nekřivdilo.Což bylo zdrcující, imunita vůči moci ztrácela na síle. Bylo naléhavé dělat skoro výtržnosti, aby se člověk udržel sám sebou.Aby v ohřívající se vodě nebyl brzy uvařen jako žába. Komunismus je geniální svojí pružností, ne tedy senilní funkcionáři, ale úděl tekutiny, která vyplní každou nádobu.Třeba kapitalistickou, socialistickou..,jako revoluční fázi a nezbytí. Konečně i jiným sektám nejde tolik o podstatu, jako o aktuální úspěch za každou cenu. To svobodný svět podcenil a tak vězíme pevně v našem marasmu jistě především svou vinou.Leč těch celkem pohodlně prohraných válek bylo mnoho, aby se jeden adaptoval.Navíc byla více méně přístupná emigrační vrátka, stačilo pár let pracovat ve Svazarmu. Systém ,podobně jako nás zadlužující a k migraci tím pádem nutící sociální demokracie, řadu lidí nepotřeboval.Možná na chvíli, ale dobře uměl upustit tlak a podle carského vzoru s Tolstojem včele spokojit se se svými oddanými mužiky. Výraznější konfrontace by nás možná nutila k zřetelnějším volbám, jak postupně dozrála i CH 77, k lepší identitě?

  2. Felix : 1.5.2009 v 22.44

    V textu článku je slovo hrozba cca 10x. A já jsem psal, že hrozby jsou úplně jiné. Mezi shovívavými lidmi bch to metaforicky nazval zesodomovatění – ale nemyslím tím sodomii, ale mravní rozpad civilizace. Např. a bez ohledu na pořadí závažnosti: úbytek uzavírání manželství a nárůst volných svazků, redefinování manželství, výcovná degenerace dětí ve veřejných ústavech namísto v rodinách, redefinování pojmu morlka (kdo nekrade, je lupák), propastný úbytek osobní odpovědnosti směrem k zaopatřovacímu státu, důchodci nedožívají v rodinách, al ezase v ústavech, eugenika, euthanasie, na prvém místě však stále bezproblémovější vybíjení nenarozených dětí vč. jejich chemické likviace v raném stadiu života.. Celková desintegrace společnosti vedoucí k totalitě. Ani se mi to nechce psát, ale prosil jste o odpověď. Ale sodomizace před příchodem křesťanství vedla k vyhynutí civilizace nyní zatím leckde jen k demografickému propadu. Ovšem právě přítomnost křesťanství je tou generální změnou, takže – věřme že bude moudré a pevné – je tu naděje, že civilizace nevyhyne. Ale ptal jste se na hrozby a toto jsou ony a toto jsou lavní hrozby. Zásadou zřejmě je, že postižený nemůže ost dobře zachraňovat postiženéo – v tm smyslu jsme psal třeba o Kubě, v situaci, kde socialismus v Americe nabral na hrozivé (!) síle, přičemž tato rozba je zase větší, než hrozba Kuby. Asi tak.

  3. Jakub : 1.5.2009 v 16.42

    No tak nikdo Vám neupírá, pane Felixi, že zahraniční politice rozumíte víc než vedení států.. Ale zajímalo by mě, o jakých hrozbách tady mluvíte? Prosím o odpověď…

  4. Felix : 30.4.2009 v 18.50

    Zaměřuje se na zahraniční politiku a téměř přehlíží to, co se dělo doma: mravní rozpad společnosti, přesun hospodářské moci od rodinných firem ke stále větším útvarům stále těsněji provázaných se státem. Šokujícím viditelným mezníkem byl rok 1973, kdy se i v Americe etablovala říše zla zabíjející milióny vlatních spoluobčanů, dosud nenarozených. Lze pozorovat, navzdory velkému americkému idealismu, který však stále slábnul, pokračující šíření této mravní zkázy. Nikdo se účinně nezamyslel nad otázkou individuální svobody, která se postupně stala vychýlenou mravně modlou, jíž se dnes už obětují i manželské hodnoty sílícím tlakem na manželství, jak okrajově přiznal i Roman Joch, třeba s ponožkou. S mravním úpadkem a s destrukcí odpovědnosti ve jménu zvrhlé svobody jde ruku v ruce imigrační zkáza. Snad lze řící, že sám neokonservativec Bush posvětil protůstání ekonomiky do státu svými balíčky. Myslím, že ttyto balíčka jsou jakousi tečkou za demokracií v USA . Konečným symbolem vítězství říše zla je přesvědčivé volební vítězství a nástup Obamismu. Za těchto okolností pojednávat o tématu článku se mi jeví absurdní. Mnohé z textu je sice pravda, ovšem připomíná mi to už pouhé salónní debaty zahraničně politických nadšenců v době, kdy hrozby jsou už úplně jiné – z naprosté většiny domácí. Jsem zvědav, zda OI přepřáhne v předmětu svého zájmu na to, co je realistické. Věru Kuba, KLDR, radar v ČR, ani vondrovské plutí v bruselských vodách jsou dnes prakticky bezvýznamné.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?