Alexis de Tocqueville

1.10.1999
Russell KIRK

 


Publikovaný text je částí VI. kapitoly knihy Russella Kirka “The Conservative Mind”, jejíž český překlad vyjde na počátku roku 2000.


Z angličtiny přeložil Jiří Pilucha.


 


Existuje domněnka, že nové společnosti budou neustále měnit podobu, já však mám strach, aby nebyly nakonec příliš neměnně zakotveny v týchž institucích, týchž předsudcích, týchž mravech, takže by se lidstvo zastavilo a ustrnulo; bojím se, že by se lidský duch mohl podrobit a uzavřít se do sebe a přestat vytvářet nové ideje; že by se člověk mohl vyčerpávat v drobných, osamocených a neplodných pohybech a lidstvo by tak bylo sice stále v pohybu, ale už by nepostupovalo vpřed.


 


Tocqueville, Demokracie v Americe


[český překlad Vladimír Jochman]


 


 


            Proslulá schopnost Francouzů vytvářet generalizace, jež doslova převrátila celý svět vzhůru nohama, dosáhla svého vrcholu v díle Alexise de Tocquevilla. Využíval metod a stylu francouzských philosophes a encyklopedistů k jedinému účelu: aby více než půl století po nich napravil škody napáchané jejich knihami. Na poli filosofie předčil žák Tocqueville v leckterých aspektech svého učitele Burka: rozhodně to lze dokumentovat na Demokracii v Americe, která přináší nestranné zkoumání nového řádu, na něž neměl Burke ani čas, ani trpělivost. Tocqueville je autor, z něhož by se neměly číst pouhé výtažky, neboť každá věta má hluboký význam a každý postřeh je bystrý a pronikavý. Dva objemné svazky Demokracie jsou oceánem aforismů, jeho Old Régime je potenciálním zárodkem stovek knih a Souvenir překypuje hutným vypravěčským uměním, s nímž se u memoárové literatury setkáváme zcela ojediněle. Tocqueville se dodnes čte i mimo pracovny profesorů, což je dobře, protože lepšího přítele demokracie nikdy neměla – neměla však ani otevřenějšího a rozvážnějšího kritika.


            Navzdory tomu, že dosáhl pozice soudce, zákonodárce i ministra zahraničí a těšil se velkému literárnímu úspěchu, považoval se Tocqueville téměř za ztroskotance. Náruživý čtenář John Randolph kdysi nalezl v Macaulayově eseji o Machiavellim pasáž, která natolik vzrušila jeho obrazotvornost, že ji použil k charakteristice své vlastní situace (i když v době jejího otištění v Edinburgh Review neznal ani autorovo jméno), a Tocquevillovy pocity byly dozajista obdobné. “Stěží si lze představit co bolestnějšího než situaci velkého člověka odsouzeného k tomu, aby bezmocně přihlížel pomalé agonii vyčerpané země, aby jí posluhoval, když upadá do chvilkových záchvatů otupělosti či blouznění, jež předcházejí konci, aby mu před očima mizely veškeré projevy její vitality, až nezbude nic než chlad, temnota a rozklad.” Tocqueville byl přesvědčen, že duch urozenosti a velké nadání výjimečných jedinců padají za oběť diktátu všeobjímající průměrnosti, takže společnost se může nadít leda živoření. Marnost všech varování před hrozivou slepotou a hluchotou dobových tendencí přivedla Tocquevilla k bolestnému poznání vlastní nemohoucnosti a bezvýznamnosti. Nikdy však nezůstal u obyčejného reptání na poměry a nikdy se též nevzdal nadějí na nápravu problémů způsobených rovnostářskými tendencemi ve společnosti. Jeho vliv na další generace byl nakonec mnohem významnější, než doufal.


            Největší problém moderní společnosti popsal a vystihl termínem “demokratický despotismus”, pro nějž se rozhodl jen se značným váháním, pro nedostatek lepšího. Analýza demokratického despotismu představuje největší přínos Tocquevilla jako politologa, sociologa, liberála a konzervativce. “Nejsem odpůrcem demokracií,” napsal v roce 1857 M. Freslonovi. “Mohou dosáhnout velikosti, mohou být v souladu s vůlí Boží, pokud jsou svobodné. Netruchlím nad tím, že máme demokratickou společnost, ale nad tím, že kvůli nectnostem, jež jsme dílem zdědili a dílem si sami osvojili, je pro nás tak obtížné docílit správně regulované svobody a udržet ji. A neznám nic žalostnějšího než demokracii bez svobody.” Harold Laski poznamenal, že Tocqueville, jsa v zásadě aristokratem, “nebyl schopen přijmout bez skřípění zubů kolektivistickou disciplínu”, k níž nelítostně směřovala centralizovaná demokratická zřízení. Jakmile se zákonodárná moc dostane plně do rukou davů, bude použita k nastolení ekonomického a kulturního rovnostářství. Laski měl pravdu: ani nejstupidnější projevy starého režimu se Tocquevillovi (a koneckonců žádnému liberálovi ani konzervativci jakéhokoli ražení) nepříčily tolik jako kolektivistická disciplína. Stejně jako Aristoteles, i Tocqueville se vždy pídil po nejvyšším účelu. (Řada uznávaných autorů prohlašuje, že právě on byl po Aristotelovi největším politickým myslitelem všech dob. Sám autor Demokracie v Americe naproti tomu nenašel v Aristotelově Politice téměř nic, čeho by se dalo využít k řešení problémů moderní doby.) Politický systém, který zapomene na svůj nejvyšší účel a zbožňuje průměrnost – a tu dozajista ztělesňuje i “kolektivistická disciplína”, je podle Tocquevilla horší porobou než otroctví starého typu. Společnost by měla být koncipována tak, aby povzbuzovala nejvyšší mravní a intelektuální kvality člověka. Nejhorším nebezpečím nového demokratického systému není jen to, že podporuje průměrnost, ale že by ji nakonec mohl i vynucovat. Tocqueville se děsí degradace lidské společnosti na jakýsi úl či mraveniště. Reálné směřování k tomuto stavu popsal Wyndham Lewis v povídkové knize Rotting Hill a C. E. M. Joad v knize Decadence. Hodnotami, které se Tocqueville snaží ze všech sil zachovat, je různorodost, individualita a pokrok.


 


Vždycky, když jsou životní podmínky rovné, obecné mínění tíží ducha každého jednotlivce ohromnou vahou; obklopuje jej, řídí a utlačuje: to vyplývá daleko spíše ze samého uspořádání společnosti než z jejích politických zákonů. Čím jsou si lidé navzájem podobnější, tím slabší se každý cítí tváří v tvář všem ostatním. Protože nenachází nic, co by jej stavělo vysoko nad ně a co by jej od nich odlišovalo, ztrácí sebedůvěru, jakmile se s nimi pustí do boje; nejen že pochybuje o svých silách, ale začíná pochybovat i o svých právech; hned uzná, že nemá pravdu, tvrdí-li to většina. Většina ho nemusí nutit; přesvědčuje ho. Ať jsou síly v demokratické společnosti uspořádány jakkoli a jakkoli vyváženy, bude zde tedy vždy velmi nesnadné věřit tomu, co masa odmítá, a tvrdit to, co odsuzuje.


 


[Demokracie v Americe - český překlad Vladimír Jochman]


 


 


            Podobné generalizace se sice zdají stejně odvážné jako generalizace francouzských philosophes, byly ale daleko lépe podloženy konkrétními znalostmi než spekulace vycházející z jakýchsi apriorních premis, tak typické pro společenské ideje osmnáctého století. K vynášení kvalifikovaných soudů o lidské povaze i povaze společnosti opravňovalo Tocquevilla rozsáhlé zkoumání života v Americe, důvěrná znalost poměrů v Anglii, jeho politická kariéra a neokázalá erudice. Psal vždy s velkou opatrností a úzkostlivou snahou být spravedlivý. “Ze všech autorů je nejšířeji akceptovatelný a nejhůře ze všech se u něho hledají chyby. Je vždy moudrý, vždy má pravdu a vždy je spravedlivý jako Aristides.” Takový byl názor Lorda Actona. Tocqueville byl odhodlán vyhnout se za každou cenu svůdným sebeklamům, i kdyby ho to mělo připravit o duševní klid. Spolu s Burkem věřil, že Prozřetelnost připravuje cestu převratným změnám ve světě a že by bylo přímo bezbožné klást jim překážky, jakmile se již zřetelně projeví jejich směřování. Nové demokracii byl ochoten obětovat mnohé – do značné míry i snahu povznést lidskou mysl k nejvyššímu duchovnímu vzepětí. “V demokratické společnosti, na niž jste tak hrdý,” řekl mu jednou smělý génius Royer-Collard, “nenajdete ani deset lidí, kteří budou schopni plně obsáhnout ducha vaší knihy.” Kanibalistické sklony demokracie však podporovat nehodlal. Pokud mu síly stačily, zabraňoval obětování demokratických ctností na oltář demokratických choutek a žádostivostí.


            Tocqueville dobře rozpoznal nejzáludnější zlo demokracie: požírá sama sebe a momentálně existuje pouze ve zkažené a ohyzdné podobě – sice si stále zachovává základní atribut rovnosti, je však zbavena všeho usilování o svobodu a pokrok, jež umožnilo její někdejší triumf. Většina kritiků demokracie té doby prohlašovala, že politické rovnostářství musí skončit anarchií, ledaže by skončilo tyranií. Alexis de Tocqueville nebyl zahleděn do minulosti, byť velmi dbal na dějinné poučení. Napsal, že budoucnost se ne vždy musí podobat dějům předešlým a moderní rovnostářství pravděpodobně neskončí žádnou ze známých alternativ. V tomto věku neohrožuje demokracii prosté zhroucení řádu, tím méně uzurpace moci silným jedincem, nýbrž tyranie průměrnosti, standardizace smýšlení, standardizace ducha a standardizace podmínek, vynucená ústřední vládou – tedy přesně to, co Laski nazývá “kolektivistickou disciplínou”. Předpovídal příchod “zaopatřovacího státu”, který přislíbí občanům veškerou myslitelnou péči a na oplátku si vyžádá strnulou konformitu. Název “demokracie” zůstává, leč vláda se vykonává shora, jako za francouzského Starého režimu, místo aby vycházela z lidu. Výsledkem je společnost plánovačů ovládaná byrokratickou elitou: vládci již netvoří aristokracii, neboť byly vymýceny všechny odvěké aristokratické svobody a výsady i veškerá jedinečnost kultivovaná aristokracií, jen aby mohla zavládnout monotónní rovnost, na níž participují správcové společnosti.


 


Myslím tedy, že se druh útlaku, který ohrožuje demokratické společnosti, nepodobá ničemu, co mu na světě předcházelo; naši současníci by nemohli najít jeho obraz ve svých vzpomínkách. Sám marně hledám výraz, který by přesně vyjádřil představu, kterou o tom mám; stará slova despotismus a tyranie se k tomu nehodí. Věc je nová, je tedy nutné pokusit se ji definovat, když už ji nemohu pojmenovat.


            Snažím se představit si, s jakými novými rysy by se mohl ve světě vynořit despotismus. Vidím nesčetné množství podobných a sobě rovných lidí, kteří jsou v jednom kole v honbě za drobnými a všedními zábavami, jimiž sytí svou duši. Každý z nich se ve svém ústraní zdá lhostejný k osudu všech ostatních; jeho děti a jeho osobní přátelé tvoří pro něj celé lidstvo. Žije vedle svých spoluobčanů, ale nevidí je, dotýká se jich, ale necítí je; existuje pouze v sobě samém a pro sebe sama, a i když mu ještě zůstává rodina, dá se říci, že vlast již nemá.


            Nad těmito lidmi se tyčí nesmírná a protektorská moc, která si samojediná klade za úkol zajistit jejich požitky a držet ochrannou ruku nad jejich osudem. Je absolutní, detailní, přesná, prozíravá a laskavá. Podobala by se moci otcovské, kdyby jejím úkolem bylo připravovat lidi na dospělost; ale ona se naopak snaží udržet je neodvolatelně v dětství; ráda vidí, když se občané radují, jen když nemyslí na nic než na radovánky. Ochotně přispívá k jejich štěstí, ale chce být jeho jediným strůjcem a rozhodčím; pečuje o jejich bezpečnost, předvídá a zajišťuje jejich potřeby, usnadňuje jim zábavu, spravuje jejich nejdůležitější záležitosti, řídí jejich podnikání, upravuje nástupnictví, rozděluje dědictví; kdyby je tak ještě mohla zbavit znepokojivého přemýšlení a námahy žít!


            Proto je uplatňování svobodné vůle den ode dne méně potřebné a vzácnější; vláda jí ponechává stále menší prostor a pozvolna připravuje občana o všechno až po jeho vlastní osobnost. Rovnost na to lidi připravila: vytvořila předpoklady, aby to snášeli a aby to často dokonce považovali za dobrodiní.


 


[Demokracie v Americe - český překlad Vladimír Jochman]


 


 


            Toť by byl zdařilý popis jakési zhumanizované říše starých Inků či starověkých Egypťanů – a přesně takový stát dnes projektují britští a američtí kolektivističtí reformátoři. Většina zastánců plánované ekonomiky ovšem nikdy nepochopí Tocquevillovu averzi vůči tomuto způsobu existence. Ideálem společenských plánovačů dvacátého století je všemocný paternalistický stát dohlížející na všechny záležitosti lidstva, uspokojující potřeby každého jednotlivce. Účelem zmíněného uspořádání je vyhovět materiálním požadavkům lidského pokolení. Společnost dvacátého století, tolik nasáklá idejemi Benthama a Marxe, zřídka usiluje o cokoliv, co by nemělo ryze materiální povahu. Generace myslitelů zvyklá na povinnou školní docházku, povinné pojištění, povinnou vojenskou službu, ba i povinné volby, se pranic netrápí tím, že jsou lidé udržováni ve věčném stavu nedospělosti a že se po duchovní stránce nikdy nestanou plnohodnotnými lidskými bytostmi. Svět, v němž vládne diktát uniformity, zabíjí pestrost a rozmanitost života i myšlení, což Tocqueville dobře věděl. Odtud plynuly jeho obavy, že materialismus živený demokracií může natolik zachvátit veřejné povědomí, že zcela zadusí ideje svobody a rozmanitosti ve smýšlení lidí – kromě  několika málo nezávislých.


            “Obyvatel Spojených států tolik lpí na statcích tohoto světa, jako by si byl zcela jist, že nikdy nezemře. Ale zároveň tak dychtivě vztahuje ruce po všem, co je v dosahu, jako by měl neustálý strach, že si už nestihne všeho dost užít. Vše horlivě uchopí, ale nic pevně nepodrží a vzápětí nedočkavě uvolní sevření, aby si opatřil nová uspokojení.” Tocqueville vysvětluje, že horečná chamtivost není zlem výlučně americkým – je totiž obecným produktem demokratické doby. Aristokraté a spolu s nimi i celá společnost, v níž udávají tón, obvykle chovají bohatce v opovržení, pokládajíce udatnost, čest a rodovou hrdost za daleko významnější pohnutky jednání, ale posedne-li komercialismus i nejvlivnější třídu národa, pak bohatství zakrátko vytlačí takřka všechny zájmy ostatní. Střední třídy svým příkladem přesvědčují většinu národa o tom, že pravým cílem existence je růst. A jakmile davy přijmou toto přesvědčení za své, nedají si pokoj, dokud nedojde v zájmu zajištění jejich materiálního uspokojení k přebudování celého státu. V Americe již tento materialismus směřuje ke standardizaci charakteru: “To dodává všem zdejším vášním jistou rodinnou podobnost, takže se jejich zkoumání zakrátko stává nezáživným.” Čím více se staré národy poddávají demokratickým imperativům, tím více propadají materialismu.


            V roli určující síly společnosti vykazuje materialismus dvě neodstranitelné vady: za prvé oslabuje vyšší schopnosti člověka a za druhé sám sebe ničí. Materialismus se mnohem snáze stává zlem než jevem pozitivním: “Nevyčítám principu rovnosti, že svádí člověka, aby usiloval o potěšení, jež je zapovězeno. Způsobuje však, že člověka naplno stravuje honba za potěšením, které je povoleno. Tímto způsobem může být ve světě nastolen jakýsi bezúhonný materialismus, který nebude duši kazit, ale oslabovat, až nepozorovaně ochromí její akceschopnost.” (Oč hlubší je tento postřeh než naivní obdiv Macaulayův ke “krásným a drahým strojům”!) Zanedlouho toto plné zaujetí věcmi konečnými docela znemožní uvědomit si nekonečno. Člověk nedbající o existenci duchovních sil či Boha ztrácí pravou lidskost. “Demokracie povzbuzuje žádostivost po fyzickém uspokojení, a přesáhnou-li tyto choutky určitou mez, brzy člověka přivedou k přesvědčení, že záleží jen na hmotných požitcích; materialismus ho pak pudí k divoké netrpělivosti nabažit se těchto rozkoší, a tak vzniká bludný kruh, z něhož se demokratické státy nemohou vymanit. Bylo by dobře, kdyby si uvědomily nebezpečí a zachovaly zdrženlivost.”


            Po nějaké době podkope zběsilé zaujetí konzumem společenskou strukturu, jež umožňuje akumulaci materiálních statků. “Pokud by se lidé měli spokojit s hromaděním materiálních předmětů, postupně by zřejmě ztratili schopnost je vytvářet a nakonec by je používali jako zvířata, bez soudnosti a beze snahy o jejich další zdokonalení.” Vždyť cokoli duši rozšiřuje, učí ji zároveň praktickým schopnostem. Mravní rozklad nejprve paralyzuje a poté zcela zahubí spravedlivou vládu, řádný obchod, a dokonce i schopnost skutečně se těšit ze statků tohoto světa. Čím více se rozvolňuje sebekázeň, tím více se toho nařizuje shora, až nakonec v dusnu unitárního státu odumřou i poslední svobody. Dospěje-li společnost až sem, nezůstane již nic, co by zadrželo absolutismus. “Jelikož náboženství ztratilo svou moc nad lidskými dušemi, zmizela nejdůležitější hranice oddělující dobro od zla. Království a národy se řídí nahodilostmi a nikdo není s to říci, kde jsou přirozené meze despotismu a hranice svévole.” Stát si osobuje právo zasahovat do každičké záležitosti soukromého života a tato uzurpace je posvěcena nechutí uniformních a jednotvárných demokracií tolerovat individuální odlišnosti. A posléze stát udusí všetečnými zásahy a nesnesitelnými břemeny obchodní a průmyslovou činorodost, jež původně uvedla celý řetězec následků do pohybu.


            Je tento triumf demokratického despotismu nevyhnutelný? Celosvětové rozšíření demokratických institucí je zcela určitě neodvratné, odpovídá Tocqueville. Podle něho je natolik zřejmé, že jde o dílo Prozřetelnosti, že bychom měli tento proces přijmout jako Bohem ustanovený. Ale znetvoření demokracie v masu anonymních bytostí, společenských atomů zbavených skutečné rodiny, skutečné svobody a skutečného smyslu života je sice děsivě pravděpodobné, zatím však nikoli nevyhnutelné. Inteligentní lidé by proti tomu měli bojovat s horlivostí fanatiků. Benthamovský sen o společenské organizaci, v níž osamělí, sobečtí, k beznaději odsouzení jedinci bez přátel stojí tváří v tvář všemocnému státu, který dávno rozbil všechny odvěké svazky a přirozená seskupení (přičemž tradiční smysl pro povinnost byl vytlačen materialismem), může být zažehnán silou idejí. Přinejmenším si musíme zachovat naději. Bude však zapotřebí neustálé bdělosti a nepolevující kritičnosti, má-li být alespoň částečně zpomaleno směřování demokratických států ke všeobjímající monotónnosti a byzantské zatuchlosti. Síly pudící lidstvo k demokratickému despotismu jsou převeliké. Tocqueville je podrobuje rozsáhlé a podrobné analýze, zejména ve čtvrté knize druhého dílu Demokracie v Americe. Vedle materialismu, o němž jsme se již zmínili, je nejhlavnější z těchto příčin náchylnost demokracie ke zjednodušování koncepcí i struktur, k centralizaci a ke standardizaci.


            Za prvé platí, že demokratické státy mají hluboce zakořeněný odpor k hierarchii, zprostředkujícím mezičlánkům, výsadním právům a svébytným sdružením všeho druhu. Pro obyčejnou mysl je složitost a rozmanitost protivně obtížná: nedokáže ji vnímat, natož pak docenit, a tato nesnáz pozvolna přerůstá v principiální odpor. Dokonce i ze sféry náboženství mizí v demokratických společnostech nadpřirozené bytosti plnící zprostředkující roli mezi Bohem a člověkem. Průměrný člověk dává přednost jednoduchému vztahu, v němž je jedinec konfrontován přímo se Stvořitelem. Čím méně budou demokracie tolerovat anděly a démony, tím obtížněji dokáží snášet pozůstatky aristokracie, omezení volebního práva, osoby obdařené výsadními právy i ostatní instituty stavějící bariéry mezi státní moc a soukromé zájmy občanů. A tak tento trend demokratické simplifikace postupně zničí právě ty záruky, díky nimž je liberální demokracie vůbec možná! Tocqueville častokrát poukazoval na důležitost aristokracie pro ochranu svobody. “Nikdo na světě není ve svých názorech tak konzervativní jako aristokracie. Masu lidí často zavede na scestí nevědomost či vášeň. Smýšlení krále může být předpojaté a jeho záměry vrtkavé – a krom toho žádný král není nesmrtelný. Ale aristokracie je příliš početná, než aby se nechala svést demagogií, ale zároveň ne tak početná, aby snadno podléhala davovému opojení a nekontrolovaným vášním. Je pevným a osvíceným společenstvím, jež nikdy nezahyne.” Problém je, že tento nástroj ke kontrole svévolné moci a k zaručení kontinuity civilizace padne vždy za oběť triumfující demokracii.


            Za druhé platí, že ochota demokratických států soustřeďovat v centrálním státním aparátu veškerou reálnou moc působí jako jed na samotné kořeny skutečné demokracie, která je plodem místních institucí a důvěry v sebe samu. Tocqueville jasněji a zřetelněji než federalisté i většina toryů chápal (stejně jako Randolph a Calhoun), že svoboda je úzce spjata s partikularismem. Konsolidace je nástrojem inovace a despotismu. Starý režim ve Francii se dopustil té chyby, že považoval konsolidaci za konzervativní prostředek. Bylo tomu právě naopak: konsolidace umožnila zničení mnoha odvěkých zájmových skupin v jediné vlně revolučního násilí. Bylo pak snadné ze dne na den přizpůsobit konsolidovanou vládní mašinerii Bourbonů záměrům jakobínů.


 


Demokratická společnost není vedena k tomu, aby centralizovala moc, pouze svými zálibami; vášně všech, kdo ji vedou, ji neustále ženou tímto směrem. Lze snadno předvídat, že téměř všichni ctižádostiví a schopní občané v demokratické zemi budou bez oddychu usilovat o rozšíření pravomocí společenské moci, protože všichni doufají, že by ji jednoho dne mohli ovládnout. Bylo by ztrátou času chtít jim dokazovat, že krajní centralizace může být pro stát škodlivá; centralizují totiž ve svůj prospěch. Mezi veřejnými činiteli v demokraciích chtějí decentralizovat moc téměř výhradně velmi nezištní a velmi průměrní lidé. Ti první jsou vzácní a druzí slabí.


 


[Demokracie v Americe - český překlad Vladimír Jochman]


 


 


            Postačující důkaz správnosti Tocquevillova postřehu získáme pohledem na dnešní státy americké Unie: stavějí se na odpor, ale ruku mají vždy nataženu; bojí se konsolidace, ale nenasytně dychtí po federálních dotacích. Jen o jediné věci lze bezpečně říci, že ji revoluce neohrozí, tvrdil Tocqueville: o centralizaci. Jedinou věcí, kterou ve Francii nelze uskutečnit, je svobodná vláda. A jedinou věc nelze zničit: centralizující princip. Dokonce i ti, kteří si uvědomují jeho nebezpečnou povahu, “získávají takové potěšení z možnosti tahat za nitky a zasahovat každému do jeho záležitostí, že se s tímto nebezpečím docela dobře smíří”. Centralizace slibuje zvláštní výhody všem možným zájmovým skupinám a skýtá možnosti, jež vystavují jednoduše uvažující demokraty takřka neodolatelnému pokušení. A přece je centralizace pro demokracii naprosto zhoubná, neboť přesunuje moc k těm, kteří obsluhují mašinerii státního aparátu. “Jsem toho názoru, že v demokratických dobách, jež se před námi otevírají, budeme o nezávislosti jedince a místních svobodách nanejvýš číst v knihách a přirozený způsob vládnutí bude centralizovaný.”


            Za třetí platí, že demokratické státy jsou posedlé uniformitou a standardizací a nenávidí cokoliv výstředního, velkolepého, soukromého a tajemného. Vynucují si zákony, jež jsou všeobsažné a nepružné. “Každý shledává, že se jako člověk jen málo liší od ostatních, a nedokáže proto pochopit, proč by pravidlo, které platí pro jednoho, nemohlo platit stejným způsobem pro všechny kolem. Proto se jeho rozumu příčí jakákoli výsadní práva, urážejí ho sebemenší odlišnosti mezi politickými institucemi v rámci téhož národa a zdá se mu, že uniformita legislativy je základní podmínkou dobré vlády.”


            Jakmile zmizí třídy a stavy, vytratí se zakrátko zájem lišit se, tj. být svébytným jedincem – lidé se budou stydět stát se výraznými osobnostmi. Zatímco v éře aristokracie se za každou cenu vytvářelo zdání odlišnosti i tam, kde žádné opravdové zvláštnosti neexistovaly, v demokratických dobách vše sklouzává k nezřetelné průměrnosti. “Lidé si jsou velmi podobní a každá odchylka od této podobnosti je znepokojuje. Ani v nejmenším se nepokoušejí uchovat si rozlišující osobité rysy – snaží se jich naopak zbavit, aby se mohli ztotožnit s obecným davem, který je v jejich očích jediným reprezentantem práva a moci.” V důsledku toho se oslabuje vůdcovství, národ ztrácí inspirující energii plynoucí z kontrastu a občané se stávají lidmi bez vlastností – pouhými čísly, identickými a navzájem zaměnitelnými ve společenském systému. Úměrně tomu ubývá i inteligence. Jelikož kandidáti na povýšení do libovolné funkce vypadají stále podobněji, demokracie obvykle vybírá konkrétní jedince k postupu nikoli pro jejich zvláštní nadání, nýbrž na základě nudných směrnic a zaběhnutých předpisů. “Na počátku je nenávist k výsadnímu právu a obava z volby. Vše končí tím, že každý člověk bude bez ohledu na svou úroveň nucen podstoupit stejný úděl: bez rozlišení budou všichni podrobeni přehršli malicherných přípravných cvičení, jejichž plněním promarní své mládí a udusí svou obrazotvornost, takže již ztrácejí naději, že by kdy v plnosti dosáhli slibovaných odměn, a když pak přece jen po všech průtazích získají možnost učinit něco výjimečného, veškerý elán z nich již dávno vyprchal.” Každý, kdo zná směřování amerického vzdělávacího systému nebo metody uplatňované ve státní správě, moc dobře ví, co má Tocqueville na mysli. Kdykoli se tímto způsobem potlačuje ctižádost, zákonitě utrpí úroveň kolektivního života.


            Ve své celistvosti je tato analýza demokratických pošetilostí děsivým obrazem společnosti klopýtající vstříc stavu zotročení, jemuž se sice říká demokracie, ale ve skutečnosti je novým absolutismem. V naší době se jeho kontury rýsují již ostřeji. Nejhutnější Tocquevillův popis hrozícího nebezpečí najdeme v úvodní části Demokracie v Americe:


 


Uvědomuji si, že jsme zničili individuality, které by mohly izolovaně bojovat proti tyranii. Vidím však vládu, která je jedinou dědičkou všech výsad odňatých rodinám, spolkům nebo lidem: sílu malého počtu občanů, často utlačující, ale vždy udržující, vystřídala slabost všech.


            Rozdělení bohatství zmenšilo vzdálenost mezi chudými a bohatými; ale zdá se, že si při svém sbližování našli nové důvody, aby se nenáviděli, a s pohledy plnými hrůzy a závisti se odhánějí vzájemně od moci; ani pro jedny, ani pro druhé neexistuje nic takového jako idea práva, a síla se jim jeví jako jediné, co platí v současnosti a je zárukou budoucnosti.


 


[Demokracie v Americe - český překlad Vladimír Jochman]


 


 


            Jaké řešení se nabízí? Ve stejné době předkládal Marx velkolepé vize světa, který bude zcela očištěn od starého řádu a vyřeší všechny problémy, jakmile povstane proletariát, a který nastolí společnost rekonstituovanou “od základů až po střechu” (my bychom ovšem řekli “společnost od základů vyvrácenou”). Střízlivá, důkladně uvažující a analytická mysl Tocquevillova, vědoma si toho, že se žádný uzel nedá rozetnout příslovečnou metodou Alexandrovou, se místo toho pustila do poněkud únavné a pramálo romantické práce, jejímž cílem bylo usmířit odvěké hodnoty s novými krédy – ujala se tedy ryze konzervativního poslání, tolik vysmívaného, tak obtížně splnitelného, ale zcela nezbytného k přežití civilizace.


 


 


            “Vždy jsem byl přesvědčen, že v revolucích – a zejména v revolucích demokratických – hrají velmi podstatnou politickou úlohu naprostí šílenci. Ne ovšem ti, které tak nazýváme s jistým obdivem a nadsázkou, nýbrž šílenci opravdoví. Přinejmenším jedna věc je jistá, totiž že stav pološílenosti není v takových dobách nikterak nepatřičný, ba často vede dokonce i k úspěchu.” Tato slova psal Tocqueville v hrůzných dnech roku 1848, když se do předsednictva sněmovny dostali takoví lidé jako Blanqui a Barbes a horovali pro novou vlnu teroru. Tocqueville byl svědkem divokých pouličních bojů během prvního vážného pokusu socialistů uchvátit moc. Dočkal se alespoň dočasného splasknutí bubliny marxismu a zakrátko se stal ministrem zahraničí ve vládě Louise Napoleona. Veřejné působení tohoto kritika demokracie, který neměl o nic větší chuť ustoupit pařížské luze než plebiscitem zvolenému diktátorovi, nakonec ukončil coup d’état roku 1851. To, že stále doufal ve světlou budoucnost společnosti, navzdory výkyvům revolučního kyvadla, které pečlivě sledoval, svědčí o jeho mimořádně nezdolné mysli.


            Tocqueville věřil, že lidé i společnost mají svobodnou vůli. Choval hluboké opovržení vůči Hegelovi a celé jeho škole, tropil si posměch z deterministických teorií dějin s jejich řetězcem osudovosti a upozorňoval na faktory náhody a neznámých příčinností v historických událostech. “Náhodami” ovšem rozuměl “spíše spletitou hru sekundárních příčin, jíž říkáme náhoda”. Jeho víra v Prozřetelnost – ryzí a intenzivní jako Burkova – ostře kontrastovala s bohorovnými teoriemi předurčenosti lidských i národních osudů. “Pokud se tato doktrína nevyhnutelnosti, která tolik přitahuje všechny studenty dějin v demokratické éře, rozšíří od svých autorů ke čtenářům v takové míře, že infikuje společenské masy a ovládne veřejné smýšlení, pak ovšem vbrzku paralyzuje činorodost moderní společnosti a degraduje křesťany na úroveň Turků.” Není pochyb, že se v devatenáctém století daly ve světě do pohybu mohutné a tajemné síly, nicméně veřejné mínění a politické instituce měly možnost modifikovat a utvářet jejich vnější projevy. Dokonce i francouzský Starý režim bylo možné zachovat a reformovat bez zběsilého ničení, scházelo jen trochu trpělivosti a rozvážného vedení. “Revoluce nevypukla v okamžiku, kdy bylo společenské zlo nejhorší, nýbrž v okamžiku, kdy začínala reforma. V půli cesty po schodech dolů jsme vyskákali z oken, abychom byli v přízemí dříve. Tak je to ovšem obvyklé.” Obvyklé možná, leč nikoli nevyhnutelné. Odhodlaným postojem tehdy bylo možné demokratickému despotismu zabránit.


            Těžkosti způsobené nově ustavenou syrovou demokracií byly opravdu zlověstné. Demokratické éry se vyznačují netrpělivostí a nevědomostí. Ve vládě se obvykle dostanou “ke kormidlu” bezohlední ctižádostivci. Důstojnost se z výkonu funkcí zcela vytrácí, zato arogance je víc než dost. Redukce rodiny na pouhou domácnost (zejména v Americe) podkopává jeden z odvěkých pilířů společenského klidu a smíru. Názory lidí se rozcházejí tisícerými způsoby a nelze je sblížit, takže jen málokdo dokáže vyburcovat veřejné mínění k jakémukoli inteligentnímu koordinovanému činu. Literární vkus zpovrchní, čte se ve spěchu. Zápecnictví je stavěno nad ušlechtilost. Intelektuální izolace znemožňuje duchovní obcování – a co je snad nejnebezpečnější: svoboda myšlení a diskuse je výrazně omezena.


 


V Americe vytyčuje většina kolem myšlení začarovaný kruh. Uvnitř těchto mezí je spisovatel svobodný, ale běda mu, odváží-li se je překročit. Ne že by se musel obávat autodafé, ale je vydán napospas nepříjemnostem všeho druhu a každodennímu pronásledování. Politická kariéra je mu uzavřena: urazil jedinou sílu, která mu k ní mohla otevřít cestu. Upírá se mu všechno, i sama sláva. Než zveřejnil své názory, domníval se, že má stoupence; nyní, když se odhalil, se mu zdá, že už nemá žádné, neboť ti, kdo ho odsuzují, se projevují hlasitě, a ti, kdo smýšlejí jako on, aniž mají jeho odvahu, mlčí a straní se ho. Ustupuje, sklání se nakonec pod tíhou každodennosti a uchyluje se k mlčení, jako by měl výčitky svědomí, že řekl pravdu.


 


[Demokracie v Americe - český překlad Vladimír Jochman]


 


 


            A přece lze silou idejí posun demokracie k despotismu zbrzdit a zadržet. Staré společenské způsoby lze zakonzervovat jedině vlivem ducha, nikdy násilím. Udatnost by bývala anglickým aristokratům k přežití nestačila, kdyby se nemohli opřít o soustavu idejí. “Vojenské jednotky aristokracii nezachrání,” napsal Tocqueville paní Groteové. “Jinak by totiž naše aristokracie nebyla nyní rozdrcena. Vždyť kdo dával všanc svůj život bezvýhradněji než urození mužové Francie, od nejvýznamnějších až k nejposlednějším, lhostejno ve které éře?… Poslední dělo, které bránilo šlechtickou usedlost v Tourlaville, napůl zabořeno do země, dnes slouží k uvazování dobytka a stavba sama se užívá jako zemědělský statek… takový je osud aristokracie, která umí umírat, ale neumí vládnout.”


            Mezi pilíři řádu demokratické společnosti je nejdůležitější náboženství, o čemž znovu ujistily Tocquevilla jeho americké postřehy. Jistě, demokratické národy náboženství zplošťují a zjednodušují, ale může v nich přetrvat jeho věčná síla jako hráz proti materialismu, který vede k demokratickému despotismu. Antiklerikalismus charakteristický pro demokratické zápasy ve Francii nemusí být nutně průvodním jevem rovnostářství. Římskokatoličtí kněží v Americe řekli Tocquevillovi, že odluka církve od státu vytváří pro náboženství pokojnou sféru vlivu. “Pokud se náboženství soustředí výhradně na pohnutky, jež dodávají útěchu v utrpení, může k sobě přitáhnout celé lidstvo.” Sebeláska, což je právě v demokraciích neřest obzvláště nebezpečná, má ve Spojených státech účinnou protiváhu v oddanosti nadzemským cílům, kterou lidem vštěpuje náboženství. Americké sklony k inovacím, jimž by jinak nic nekladlo odpor, musejí respektovat imperativy náboženské víry. Ta představuje mimořádně významné omezení, neboť neuznává teorii všemocného státu. Američtí radikálové jsou podle Tocquevilla “zavázáni projevovat okázalou úctu křesťanské morálce a spravedlnosti, která jim nedovoluje svévolně porušovat zákony překážející jejich záměrům. Stejně nesnadné je pro ně překračovat morální zábrany svých přívrženců, i kdyby vlastní zábrany překonat dokázali. Dosud si nikdo ve Spojených státech nedovolil vystoupit s bezbožným rčením, jež slouží ve věku svobody k ospravedlnění tyranů: ‘Ve jménu společenských zájmů je všechno dovoleno.’ Ačkoli tedy zákon dovoluje Američanům činit, co chtějí, náboženství jim zabraňuje pomýšlet na činy ukvapené či nespravedlivé, natož pak se jich dopouštět.” Tocquevillovi jeho inteligentní a vytrvalá zbožnost napověděla, že demokratický národ s náboženskou vírou bude respektovat soukromá práva a zájmy potomků s mnohem větší úctou než demokratický národ, který si stanovil za cíl dosažení materiálního úspěchu.


            Též zákony a zvyklosti mohou uchránit demokracii před vnitřní zkažeností, vezme-li je veřejnost za své. Vše, co brání koncentraci moci, zachovává svobodu a tradiční život. Mezi prostředky účinné separace ve Spojených státech patří federální rámec, místní správa a autonomní soudní moc. Obecně lze říci, že decentralizace udržuje hlavní nástroje tyranie mimo dosah většiny, jež by si přála stát se despotou. Dokud lze moc odpírat davům, které si ji nárokují z důvodu své početnosti, dokud zůstanou rozsáhlé oblasti lidské činnosti mimo vliv státního aparátu, dokud budou ústavy omezovat dosah působnosti nových zákonů, udrží se demokratický despotismus v patřičných mezích. Lze-li demokracii přesvědčit, aby akceptovala zmíněná omezení své suverenity jako samozřejmost, aby s nimi souhlasila z důvodů rozumových i na základě předsudku, pak může svoboda i nadále obývat stejný svět s rovností. Nejjistější, ba jediná trvalá opora těchto pojistek je skryta ve zvyklostech a kolektivních návycích národa, nicméně ústavy mohou pomoci v dobách vzedmutých vášní a pošetilých činů. “Obrovský užitek veřejných institucí spočívá v tom, že zachovávají svobodu v údobích, kdy je lidská mysl zaměstnána jinak. Dodávají jí jakýsi vegetativní život, který dokáže zajistit její existenci v časech nepozornosti a lhostejnosti. Formy svobodné vlády lidem dovolují, aby je jejich svoboda dočasně i unavovala, aniž by ji ztratili.” Tocqueville se však nepokoušel docílit neměnnosti ústav, neboť takový stav vyvolává odpor – otěže je nutno držet volně. “Již dávno jsem dospěl k názoru, že jsme neměli usilovat o věčné trvání našich vlád, nýbrž měli jsme umožnit, aby se měnily plynulým a spořádaným způsobem. Po zvážení všech okolností jsem to považoval za méně nebezpečné než postup opačný. S Francouzi jsem doporučoval zacházet jako s blázny, u nichž je lépe být opatrný, než je spoutáme, jinak se tímto omezením rozběsní.” Nyní, když masy přímo ovlivňují řízení veřejných záležitostí, spočívá hlavní záruka proti zneužití jejich moci v tom, že je zavážeme k respektování spravedlnosti a svobody prostřednictvím jemného přediva náklonností a zvyklostí, jejichž význam je neskonale větší než význam pozitivního práva.


            Zbylých aristokratů – tam, kde na ně ještě narazíme – lze využít jako protiváhy k neodolatelnému nutkání numerických většin podrobovat celou společnost tyranii. Třída amerických právníků, jejíž konzervatismus je zčásti pěstován již v době studií a zčásti dán jejími zájmy, vytváří jakýsi druh umělé aristokracie talentu a vlivu. Tocqueville dobře věděl, že veřejné mínění aristokracii nenávidí, ať jsou její zásluhy sebevětší: “Nelze si představit nic, co by více protiřečilo přirozenosti a skrytým instinktům lidské povahy než podřízené postavení tohoto druhu. Necháme-li člověka, aby se projevil, dá vždy přednost despotické moci krále před řádnou správou v rukou aristokracie. Aristokratické instituce totiž nemohou existovat, aniž by vytýčily jako základní princip nerovnost mezi lidmi, předem ji legalizovali a uplatnili ji v rodině i ve společnosti.” Z dlouhodobého hlediska tedy aristokracie téměř s jistotou všude vyhyne. Úměrně tomu, jak její příslušníci ztrácejí přímý kontakt se svými poddanými a s níže postavenými, pozbývají též své role ochránců a smírčích soudců. Prodlužuje-li se nájemní seznam, moc se obvykle zmenšuje, a jakmile aristokracii proklouzne moc mezi prsty, budou jí okamžitě ukradeny i příjmy z nájmu. Této tendenci – někdy násilné a jindy téměř nepostřehnutelné – lze těžko čelit. Nicméně společnost, z níž navždy vymizela aristokracie, je civilizací vystavenou nebezpečí tyranie. A jakmile se v ní tyranie zahnízdí, udržuje se podněcováním lidských nectností, charakterových vad a neřestí. Vymýtí-li se žárlivá péče o osobní svobodu, tak typická pro aristokraty, stane bezbranný poddaný tváří v tvář všemocnému panovníkovi. “Zachováním aristokracie si zachováte svobodu,” řekl Tocqueville Nassauovi staršímu v souvislosti s Reformním zákonem roku 1854. “Zbavíte-li se aristokracie, hrozí vám, že upadnete do nejhorší možné tyranie – tyranie v rukou despoty, jehož dosadila a řídí luza, řídí-li ho vůbec někdo.” První z těchto moderních “plebiscitních demokracií” právě ovládala Francii. Dnešní svět již měl tu čest seznámit se se všemi jejich projevy. Tocquevillova rada zní: lpěte úzkostlivě na posledních zbytcích aristokratické hrdosti a stylu, vždyť i slabá ozvěna aristokratických fanfár burcuje k jistému odporu proti politickému absolutismu.


            Dalším prostředkem nápravy demokratických vad je veřejné vzdělávání. Díky němu  zůstávali obyvatelé Ameriky trvale informováni o svých bezprostředních právech a povinnostech, a i když je americké vzdělávání mnohdy povrchní, i když se kvalita a hloubka studia obětuje chvatnému poučení mnohých, přece alespoň z hlediska kvantity ochránilo toto poučení Američany před nepraktičností nevzdělanců, jež vedla k událostem roku 1789 ve Francii. “Velkou revoluci nezpůsobila nouze a chudoba, nýbrž ideje – chimérické ideje o vztahu mezi pracovní silou a kapitálem, extravagantní teorie jdoucí tak daleko, že připouštějí zásahy státu do vztahu mezi pracovníkem a zaměstnavatelem, doktríny ultracentralizace, jež nakonec přesvědčily nespočetné zástupy, že jim má stát zaručit nejen ochranu před nouzí, nýbrž i snadné a pohodlné živobytí.” Tocqueville nicméně nesdílel všeobecnou důvěru mnoha státníků devatenáctého století v účinnost školního vzdělávání. Gramotnost a studium učebnic není k ničemu, není-li spojeno s “mravním vzděláváním, které kultivuje srdce”.


            Především by se však měl příznivec moderní společnosti co nejusilovněji snažit povzbuzovat individuální rozdíly a hájit rozmanitost charakterů. Uniformita je zhoubou lidského snažení. “Buďte si jisti, že velikým nebezpečím v demokratické éře je to, že stavební složky společnosti mohou být zničeny nebo notně oslabeny ve prospěch celku.” Do této léčky se bezhlavě řítila škola Hegelova. “Vše, co dnes povznáší jednotlivce, je užitečné. Vše, co směřuje k povýšení lidského rodu jako celku a co se mu snaží dát samostatnou existenci, je nebezpečné. A právě takovým směrem se dnes přirozeně ubírá myšlení veřejnosti. Uplatnění realistické doktríny v politice vede k nejrůznějším excesům demokracie. Dláždí cestu despotismu, centralizaci, pohrdání individuálními právy, doktríně nevyhnutelnosti, stručně řečeno všem možným institucím a dogmatům, která dovolují společnosti šlapat po člověku a která tvrdí, že stát a národ jsou vším a lidé ničím.” Moderní svět zaslepeně dychtí po realizaci snu ekonomů osmnáctého století, kteří věřili, že stát má větší úkol než jen zajišťovat národu vládu – že má národ přímo utvářet. “Považuje-li to za vhodné, musí své občany nejen reformovat, ale i transformovat, ba dokonce vytvářet zcela nového občana.” Tocqueville věnoval své úsilí obraně člověka jako člověka, obraně tradiční lidskosti s jejími vcelku roztomilými klady i zápory, jež existovaly od nepaměti, a k smrti ho děsila koncepce “plánované” lidské společnosti. Prostředkem této standardizace a odhumanizování jedince je socialismus (jehož nadšeným prorokem byl Morelly se svými soudruhy) využívající centralizovaného a rovnostářského státu ke snadnému dosažení svých cílů. “Jak pravdivé je tvrzení, že centralizace a socialismus jsou plody téže půdy: první je planou rostlinou a druhý zahradní květinou.”


            Ve veřejném životě Tocqueville naléhavě obracel všeobecnou pozornost ke korektivům demokracie, v soukromí si však často zoufal nad pokusy reformovat demokracii a pochyboval o účinnosti literatury ve věku změn a nenasytnosti. “Nevěřím, že v takových dobách, jaké prožíváme, by mohly spisy, jako jsou moje, zapůsobit sebemenším vlivem – a nejen moje, ale jakékoli jiné kromě špatných románů, které se snaží, abychom byli ještě nemorálnějšími a ničemnějšími.” Před jeho vnitřním zrakem se v celé nahotě rozprostírala beznadějná šeď uniformity – nelítostně vynucované, obehnané vysokou ohradou – jejíž politická mašinérie dočista pohlcuje každého jednotlivce. “Obecně vzato, společnost asi způsobí lidem našeho smýšlení nemalou trudomyslnost. O důvod více, proč spolužít co možná nejvíce jeden s druhým,” napsal v roce 1854 M. de Corcellové. “Jak jde čas, s radostí zjišťuji, že nepatřím k těm, kteří bytostně dychtí po úspěchu. Čím beznadějnější se daná věc jeví, tím vášnivěji jsem jí vždy oddán.”


            Tocquevillův liberální konzervatismus není ani dnes docela ztracenou kauzou. Posloužil nezadržitelně postupující demokracii přísnou kritikou i návrhem reformy. A. J. P. Taylor si myslí, že Tocqueville v roce 1848 zklamal jak v praktických činech, tak v analýze událostí: “Největším objevem roku 1848,” říká Taylor, “byla sociální demokracie – jediný způsob, jak zachránit civilizaci, a přece ji Tocqueville zavrhl… Především platí, že kdo miluje svobodu, musí mít víru v lidi.” Kdybychom vykopali z hrobu a oživili Morellyho a Mablyho, jistě by Tocquevilla zkritizovali obdobně. Vždyť Alexis de Tocqueville až příliš dobře odhalil podstatu termínu “sociální demokracie”, jímž máme na mysli centralizovaný rovnostářský stát, který svobodu ani tak nedusí, jako spíš ignoruje. Jakožto Burkův žák nemohl Tocqueville nikdy propadnout klamu, že existuje jakýsi abstraktní “lid”, jemuž lze důvěřovat, jehož se máme obávat a který máme nenávidět či uctívat namísto Jahveho. Nikdo nechápal lépe než Burke a Tocqueville ideu národnosti a věčného sjednocení všech generací lidstva, jenže lid, masy či davy nejsou nadány mystickou existencí, jež by byla nezávislá na působení politických stran, vášní i na obyčejných selháních lidskosti. Lidé myslí a jednají pod vlivem idejí a vůdců. Ostatně bez idejí a vůdců se o národu nedá ani říci, že by opravdu existoval: bez tohoto kvásku lidé přežívají pouze jako amorfní masa, jako volně se shlukující atomy, jako stát z pudinku ukuchtěného dle recepisu společenských plánovačů. Pod vlivem vyšších zásad se mohou lidé čas od času povznést k velkoleposti; jindy ovšem budou provolávat slávu Hitlerovi, Stalinovi nebo inkvizitorovi, který hodlá upalovat čarodějnice. Bez působnosti mravních zvyklostí a zákonů, jež v hrubých rysech popsal Tocqueville, se lid stává Hamiltonovou “bestií” a důvěřovat mu v abstraktní rovině je aktem lehkomyslné víry, mnohem naivnější, než bylo středověké uctívání ostatků svatých. A právě toto zaslepené klopýtání ve vleku davů je chybou, k jejíž kritice byla napsána Demokracie v Americe.

Jeden příspěvek - Alexis de Tocqueville

  1. Rufer : 26.2.2006 v 16.50

    Žádný komentář!Není třeba!Jenom poděkování “obcinst” za jeho práci.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?