Alexis de Tocqueville – génius demokratického věku

4.8.2005
Roman Joch

29. července 2005 uplynulo 200 let od narození známého francouzského myslitele

Alexis de Tocqueville je hodně uctíván, často citován, ale málo čten. A ještě méně chápán. Kdyby jej lidé více četli a chápali, nesouhlasili by s mnohým z toho, co napsal. Neboť Tocqueville podrobil kritice téměř vše, co moderní společnost považuje za samozřejmé. Byl prorokem; byl géniem. Nedoceněným géniem demokratického věku.Říká se o něm, že byl nejlepším přítelem demokracie, jakého kdy měla – ale zároveň (či možná právě proto) jejím nejotevřenějším a nejsoudnějším kritikem. To druhé hodnocení je správné, o tom prvním pochybuji: nebyl ani tak přítelem demokracie, jako spíše považoval za jisté, že demokratický věk nastane, ať už se nám to líbí, či nikoli.

Politicky byl klasickým liberálem, jehož hlavním zájmem byla svoboda, ale s dnešním liberalismem by neměl nic společného; všechno to, co považoval za správné, dnešní liberálové nenávidí. Jeho přesvědčení z něj dnes dělá konzervativce; proto je někdy označován za liberálně-konzervativního myslitele. To však je nepřesné. Zakrývá totiž podstatu jeho sporu s moderním liberalismem, jenž se týká vnitřního rozporu v historii liberalismu. Tocqueville byl jednoznačně klasickým liberálem, neboť jeho hlavní starostí v politice bylo, jak dosáhnout a uchovat politickou a osobní svobodu – svobodu od tyranie, od státní moci, od despotismu. Oprávněně řekl: „Věřím, že svobodu bych měl milovat v každé době; ale v době, v níž žijeme, jsem ochoten ji zbožňovat… Svoboda je mou nejpřednější vášní…“

Jenomže jednou věcí je milovat svobodu a přát si jí; věcí jinou je být si vědom toho, jaké jsou společenské podmínky svobody; jaké okolnosti jsou jí nápomocné a jaké jsou pro ní naopak zhoubné. A samozřejmě, jak ty první navodit a udržet, jakož i jak se těm druhým vyhnout. Na tyto otázky dával Tocqueville odpovědi naprosto opačné, než následný vývoj liberalismu; dával na ně odpovědi konzervativní. Jinými slovy, podle jeho mínění jen ty odpovědi, které dnes označujeme za konzervativní, mohou vést k dosažení a zajištění svobodné společnosti; zatímco ty, které doporučuje moderní liberalismus, společnost od svobody vzdalují.

Prvním případem je vztah svobody a rovnosti. Svoboda je slučitelná jen s jedním typem rovnosti: s rovností před zákonem. Pokusy o dosahování jakékoli rovnosti další nutně vedou k umenšení či ztrátě svobody. Alexis de Tocqueville si správně všiml, že pokud v člověku převáží vášeň pro rovnost nad vášní pro svobodu, svoboda v dané společnosti skončí. Navíc, čím větší je rovnost, tím méně lidé tolerují jakékoli zbylé nerovnosti – i ty sebemenší. Čím je tedy více rovnosti, tím tvrdší jsou útoky proti svobodě. Tocqueville byl samozřejmě přesvědčen, že svoboda s nerovností by měla být mnohonásobně preferována před jakýmkoli otroctvím v rovnosti. Jenže moderní svět se vydal přesně opačným směrem.

Podívejme se na dva příklady: kdysi kdesi byla země, která se jmenovala Rhodesie. Lidé v ní byli svobodní, nikoli však rovní: podíl na moci měla jen (bílá) menšina. Tato nerovnost byla světu trnem v oku, a tak Rhodesie byla přinucena vydat se na cestu k rovnosti a stala se z ní země jménem Zimbabwe. Představou v pozadí tohoto přechodu bylo, že v Zimbabwe bude svoboda i rovnost. Ale jak víme, tak to nedopadlo. Stalo se, že rovnosti bylo sice nejdříve dosaženo, ale nakonec se ze země vytratila svoboda. Nyní je v Zimbabwe naprostá nesvoboda. Vášeň pro rovnost tak v praxi vedla k udušení svobody. A nyní se zeptejme: stálo to za to? Nebylo lepší ponechat raději svobodu za cenu nerovnosti? Odpověď, již by dal de Tocqueville, je zřejmá.

Nebo jiný příklad: vášeň pro rovnost vede k tomu, že přestávají být tolerovány jakékoli nerovnosti či projevy nerovností: nerovností mezi pohlavími, i nerovností mezi lidmi s rozdílnými tzv. sexuálními orientacemi. A za účelem vymícení těchto nerovností se šahá na mnohé naše tradiční svobody: konkrétně svobodu spolčování, svobodu smlouvy (tj. svobodu nespolčovat se s někým, neuzavřít s ním smlouvu, z důvodu jeho sexuální orientace), a čím dále tím více i svobodu slova a projevu. Projev, jenž byl ještě před pár lety považován za svobodné vyjádření morálního mínění a mravního rozhořčení nad nemorálností, začíná být dnes považován za projev nenávisti a jako takový jej mnozí požadují zakázat a trestat. Eliminace nerovností za cenu restrikce svobody.
Druhým případem rozchodu de Tocquevilla s moderním liberalismem je samozřejmě welfare state, tedy stát pečovatelský, zaopatřující. Tocqueville jej odmítal, moderní liberalismus jej akceptoval, ba přivítal. Známé jsou pasáže z Tocquevilla, kde popisuje tento nový, měkký despotismus, neosobní ohromný stát, jenž se tyčí nad lidmi jako nad stádem dobytčat. Ten problém, který Tocqueville v pečovatelském státě viděl, nebyl primárně fiskální, nýbrž morální: nebyla to jen vysoká míra zdanění, jež sama o sobě je umenšením svobody lidí, nýbrž hlavně ten fakt, že zaopatřovací stát lidi korumpuje v tom smyslu, že u nich podkopává ctnosti a dovednosti nezbytné pro život ve svobodě. Bere lidem dospělost a činí z nich děti, drogově závislé na chůvě, kterou je stát.

Ctnosti! Tady je jádro problému: Tocqueville považoval ctnosti za nezbytné pro udržení svobody v demokratické společnosti, moderní liberalismus považuje ctnosti za irelevantní, nebo dokonce podezřelé. A věci zhoršuje ještě víc i to, že v rámci celé společnosti jsou ctnosti nemyslitelné bez náboženství. Tocqueville proto považoval náboženství, konkrétně křesťanství, za jednu ze dvou naprosto zásadních podmínek toho, aby se demokracie nezvrhla v tyranii (tou druhou je decentralizace). Pokud je v zemi tyranie či diktatura, lidé nemusí být ctnostní – mohou být jacíkoli, a vládce je už k poslušnosti donutí – silou. Pokud však máme demokracii – v níž lidé jsou zároveň vládci i ovládaní – aby se nestali kolektivním tyranem, je nezbytné, aby byli ctnostní. V demokracii zachrání svobodu lidí před lidmi samými jen jejich ctnosti, nic jiného. Toto bylo, mimochodem, mínění i otců-zakladatelů americké republiky. Její ústavu a svobodné instituce považovali za vhodné jen pro lidi nábožensky založené, nikoli pro žádné jiné. Takže v jejich pohledu – a v Tocquevillově pohledu – náboženství je nutnou podmínkou svobody. V pohledu moderního liberalismu je však jejím nepřítelem a proto moderní liberalismu vede proti náboženství vyhlazovací válku, která pokračuje ještě dnes, a to s narůstající intenzitou. Dva tak rozdílné názory na vztah náboženství a svobody, jaké panují mezi Tocquevillem a moderním liberalismem, jen tak snadno nenajdeme.
Vskutku, moderní společenský řád, jaký existuje např. v Evropě, považuji za postavený na křehkých základech; a má-li nám být Tocqueville prorokem, budoucnost toho řádu není nijak skvělá.

Poprvé publikováno v Revue Politika č. 8-9 / 2003

Příspěvků : 7 - Alexis de Tocqueville – génius demokratického věku

  1. Joachim Richter : 18.11.2014 v 18.32

    Dobrý podvečer,

    chápu správně hlavní rozdíly mezi Tocquevillovým vs. Millovým (J.S.) pohledem na demokracii, když píši, že Millovi šlo zejména o možnost participace všech menšin na vládě (vyjma dětí, nesvéprávných a ostatních, kteří nesplňovali jím popsaná kritéria), zatímco Tocquevillovi šlo v demokracii zejména o ROVNOST (rovnost společenských podmínek)?

    Popřípadě napadají Vás další markantní rozdíly mezi vnímáním pojmu demokracie A. de Tocquevilla a J. S. Milla?

    Děkuji vřele za případné podměty

  2. Roman J. : 9.5.2006 v 13.01

    Je to v díle “Demokracie v Americe”, II. díl, 4. část, kapitola 6. “Jakého despotismu se mají obávat demokratické země?”; v českém vydání z roku 1992 (vydaly Lidové noviny) je to na str. 218-219.
    RJ

  3. Petr Šamárek : 9.5.2006 v 7.29

    Dobrý den

    Píšete: Známé jsou pasáže z Tocquevilla, kde popisuje tento nový, měkký despotismus, neosobní ohromný stát…etc

    Z jakého díla jste čerpal?

    Díky za odpověď

  4. Jiří Klíma : 28.8.2005 v 19.33

    Tocqueville vidí v politické svobodě něco mnohem důležitějšího než tvrdíte. Říká, že politická svoboda je nejlepším lékem proti přílišné rovnosti, která člověka vede k jiné formě otroctví. Jsem si jistý, že se situací v Rhodésii v době apartheidu by nesouhlasil.

  5. Roman Joch : 9.8.2005 v 16.39

    Meli bychom rozlisovat, co si myslel Tocqueville, a co si my myslime, ze je pravda a mel si tedy taky on myslet. Predevsim, neni pravda, ze Tocqueville pod svobodou rozumel “svobodu obcanu participovat na statni moci”. To neni to, co pod svobodou rozumeli klasicti liberalove. Oni pod svobodou rozumeli chranenou sferu kolem jednotlivce, v niz jednotlivec muze cinit legitimni a rozumne volby ohledne sveho osudu bez donuceni ze strany statni moci. Vsoubecne volebni pravo nepozadovali takovi klasicti liberalove jako napr. John Locke, Adam Smith, James Madison ci Alexis de Tocqueville. Az John Stuart Mill s nim zacal koketovat.

    “Svoboda” podilet se na statni moci neni svobodou, ale moci, privilegiem vladnout. Pro svobodu neni podminkou ani nutnou, ani dostacujici. Podil na moci lze zneuzit k omezeni svobody. Neni svobodou.

    Situace v Rhodesii nebyla idealni, ale lide, kteri meli podil na politicke moci (mensina) i lide, kteri onen podil nemeli (vetsina), se tesili vetsi mire osobni svobody (slova, projevu, vlastnictvi, habeas corpus, atd.) nez je tomu v Zimbabwe dnes. Pokud jde o politickou rovnost, ona tam nebyla vubec; pokud jde o osbni svobodu, byla tam vetsi, nez je dnes.

    Vyloucit lidi z podilu na moci jen kvuli jejich barvy pleti je neprozirave, nemoudre a nerozvazne. Oslabuje to jejich loajalitu vuci rezimu. Ale samotne neznamena popreni jejich svobody. Kdyby mi v roce 1940 vladla pouze hrstka Britu, byl bych svobodnejsi, nez kdyby mi v tom samem roce vladli vsichni mi spoluobcane.

    Vas omyl je ten, ze si myslite, ze vlada mensiny je nutne tyranskou. Muze i nemusi byt. Stejne tak vlada vetsiny ci vsech – muze byt svobodna i nemusi. Muze – i nemusi – byt taky tyranska.

  6. Martin Horák : 4.8.2005 v 20.09

    vládou v Rhodesii-Zimbabwe zdaleka nebyl v jen ve v ekonomických výsledcích, ale v mnohem větší míře občanské a ekonomické svobody. Myslím, že i mnozí černoši by se dnes s chutí vrátili k tehdejší “tyranii” od dnešního umírání hlady, akorát že to nesmějí říkat moc nahlas, protože ona “černá většina” – rozuměj zločinec Mugabe a jeho mocenská klika by mu to umírání mohla výrazně zkrátit.

  7. Jiří Klíma : 2.8.2005 v 23.13

    Tocqueville příkladal největší důležitost svobodě občanů participovat na veřejné moci. Myslíte si, že takovou svobodu v pravém slova smyslu měli černí obyvatelé Rhodesie v dobách apartheidu? Myslím, že trochu zápolíte s pojmy svoboda a rovnost, protože Rhodesie rozhodně nebyla “tocquevillovsky” svobodná země. Pokud tedy považujete osoby s černou pletí za občany.
    PS: Nechci tímto nijak vyjadřovat sympatie s Robertem Mugabem. Myslím si jen, že v Zimbabwe se jedna forma nesvobody a nerovnosti proměnila v jinou. Tyranie bíle menšiny se změnila v tyranii černé většiny. To, že ta první přinášela mnohem lepší ekonomické výsledky bylo dáno disciplinovaností a vzděláním bílé menšiny a nedisciplinovaností a nevzdělaností černé většiny (ostatně černí obyvatelé neměli příležitost se něčemu takovému naučit právě v důsledku rasové nerovnosti). Rasová rovnost je jedním z pilířů demokratického státu a pokud by v Rhodesii zrovnoprávnění proběhlo postupně a pomaleji tak nevidím jediný problém. proč se proti němu stavět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?