ACH, BÝT TAK V ANGLII – JAK VYUŽÍT KORUPCI (Bulletin č.228)

14.12.2010
Theodore Darlymple

Theodore Darlymple (vlastním jménem Anthony Daniels) pracoval do roku 2005, kdy odešel do důchodu, jako psychiatr v nemocnici v Birminghamu ve Velké Británii, předtím v Rhodesii (Zimbabwe), Tanzánii, Jižní Africe a v Londýně. Dnes působí v Manhattan Institute, kde je přispívajícím redaktorem tímto institutem vydávaného časopisu City Journal. Publikuje rovněž v denících a časopisech The Times, The Observer, The Daily Telegraph a The Spectator. Je autorem více než dvaceti knih, z nichž jako poslední vyšly Second Opinion a Not with a Bang but a Whimper.

Poprvé jsem přijel do Itálie jako chlapec v roce 1960, v roce konání Olympijských her v Římě, a byla to stále ještě zjevně chudá země. Životní úroveň nebyla příliš odlišná od Kuby před svržením Batisty. V jednom městě na Sicílii, nejchudším regionu země, sdílelo 3404 obyvatel 700 místností s 5085 zvířaty, včetně prasat, koz a oslů. Zvířecí trus, stále používaný jako hnojivo, se vršil na sicilských ulicích a čekal na své další využití. Vodu museli návštěvníci z Británie používat s opatrností. Můj první pobyt v Itálii byl náhle ukončen, když jsem jako desetiletý začal blouznit z horečky a musel jsem být převezen na léčení do Švýcarska. Navzdory mnoha naléhavým varováním jsem pil italskou vodu z kohoutku. Nechtěl jsem neustále žádat rodiče o minerálku.

Kojenecká úmrtnost v roce mého narození byla v Itálii přinejmenším třikrát vyšší než v Británii. Nyní, o půl století později, je nižší než v Británii a Italové žijí v průměru déle a zdravěji než Britové. Nejen že je Itálie znatelně bohatší než Británie, ale je i podstatně čistší. List La Repubblica nedávno psal o tom, proč jsou britské potraviny tak nezdravé a nebezpečné.

Jde o hodně překvapivý obrat: Po minimálně dvě stě padesát let byla Británie mnohem bohatší než Itálie snad ve všem s výjimkou vlastní minulosti. Britové nahlíželi na své italské současníky se směsicí soucitu a blahosklonnosti. Itálie byla pochopitelně zemí s nevyčerpatelným šarmem, požitkářskými radostmi a kulturním bohatstvím, ale nikdo ji nebral vážně po stránce ekonomické či politické. Dokonce i Mussolini dospěl na konci života k závěru, že Itálie nebyla solidní zemí.

Podle většiny zveřejňovaných údajů jsou si Británie a Itálie v hrubém národním produktu na hlavu rovnocenné. Žádné dva zdroje se neshodují přesně, a stejně tak fluktuace měnových kurzů může pozměnit vzájemný poměr bohatství jednotlivých států, aniž by se změnilo cokoliv dalšího. Žádný zdroj však nenaznačuje, že by rozdíly mezi zeměmi byly velké. Stejné zdroje v roce 1950 udávaly italský hrubý národní produkt na úrovni 40 procent britského.

Samozřejmě jsem se naučil podobným údajům plně nedůvěřovat. Bylo by příliš jednoduché předpokládat, že přesné číslo reprezentuje nepochybný fakt, jako by se jednalo o stav na bankovním účtu. Avšak samotná přesnost těchto čísel je podezřelá. Byl jsem v zemích (kupříkladu v Rumunsku), jejichž ekonomiky podle profesionálních měřičů hrubého domácího produktu rostly po mnoho let fenomenálním tempem, a kde lidé přesto museli stát dlouhé hodiny ve frontách na pár nahnilých brambor – v těch vzácných případech, kdy byly vůbec k dostání. Kolik let tak dech beroucího růstu by takové Rumunsko potřebovalo, aby se brambory staly všeobecně dostupnými? Pohled zdravého rozumu je při hodnocení ekonomického úspěchu stejně důležitý jako statistiky.

A při použití zdravého rozumu je ve srovnání s Británií italská ekonomika očividně velmi úspěšná. Pouhé srovnání kroku s Británií by znamenalo velký úspěch, ale il sorpasso – předstižení Británie – je zjevné, kamkoli se podíváte. V Itálii například neuvidíte míle se táhnoucí partie zpustlých a špinavých měst, jež jsou tak typické pro Británii. Špína, kterou britští návštěvníci Itálie komentovali se samozřejmou a výmluvnou nadřazeností, je nyní daleko častější u nás doma. Italské obyvatelstvo zdaleka nevypadá tak ponuře nebo drcené okolnostmi jako to britské. Obchody v každém malém italském provinčním městečku, dokonce i na Sicílii, nabízejí luxusní zboží v šíři a kvalitě, jakou nenajdeme v žádném britském velkoměstě mimo Londýna. Bari je nesrovnatelně bohatší a méně zchátralé než Dover.

V roce 1950 vlastnili Britové dvanáctkrát více aut než Italové; nyní vlastní Italové více aut než Britové. Ve stejném roce byl britský automobilový průmysl druhý nejsilnější na světě; dnes jediný Brity vlastněný výrobce automobilů Rover vyrábí pouhých 200 000 aut ročně a Itálie má tři automobilky, z nichž Fiat patří k největším na světě.

Jak k tomuto obratu štěstěny došlo a jak jej lze vysvětlit? Obě země jsou téměř identické co do hustoty obyvatel a přírodní zdroje hrají v jejich ekonomikách jen velmi malou roli. Když už, tak v tomto směru mají výhodu Britové: po více jak 20 let těží v Severním moři velké množství ropy, čímž částečně kompenzují problémy s vyrovnanou platební bilancí.

Srovnání politické stability obou zemí jasně favorizuje Británii. Silvio Berlusconi, nedávno zvolený italským premiérem, vede 59. vládu své země od konce války. To je tempo vytváření vlád a jejich demisí srovnatelné jen s Bolívií. Naproti tomu britské vlády fungují přinejmenším šestkrát tak dlouho. Stabilní střídání dvou zavedených stran u moci se – dokonce i dnes – jeví být trvalým rysem britské politické scény.

Ani hospodářská politika nevysvětluje rozdílnou míru růstu obou zemí. Italské hospodaření, či spíše ne-hospodaření, se téměř neliší od britského. Snad jen italská inflace byla horší; hodnota liry klesla za posledních 40 let téměř dvakrát více než hodnota britské libry. Rozdělení příjmů v Itálii a Británii je velmi podobné, když horní i dolní percentily získávají stejný podíl z celkových příjmů. Ani větší ekonomická rovnost či nerovnost tedy rozdíl nevysvětluje.

Zato italský stát po mnoho let spotřebovával daleko větší podíl italského národního produktu než stát britský; při oficiálně rovnocenném hrubém národním produktu na hlavu v roce 1992 utratil italský stát o asi 25 procent více než britský.

Na první pohled byste si mohli myslet, že tento fakt je obhajobou hospodářského dirigismu – to ale jen pokud byste neměli žádnou představu o tom, jak italský stát vlastně vypadá. Jediným produktem italské byrokracie jsou zdánlivě nepřekonatelné překážky, jež staví do cesty tvůrčí, produktivní činnosti. Je jich dokonce ještě více (protože byrokracie je rozsáhlejší a spletitější) než v její britské obdobě. Nejjednodušší procedury, jež vyžadují účast italské byrokracie, se pro nezasvěceného rychle mění v labyrint byzantské spletitosti, ze kterého je téměř nemožné vůbec někdy vyjít. Cizinci, kteří v Itálii žili, bez rozdílu líčí své epické boje s veřejnými službami, například se zástupci státních monopolů za účelem připojení telefonu nebo při placení účtu za plyn. Jak může moderní ekonomika za takovýchto okolností nejen fungovat, ale dokonce vzkvétat?

Italská veřejná správa však má tradičně ve srovnání s jejím britským protějškem jednu spásnou ctnost: vlastní zkorumpovanost.

Korupce je nepochybně zvláštní druh ctnosti: ale totéž platí pro poctivost při sledování zbytečných nebo škodlivých cílů. Korupce je obvykle považována za neřest, a abstraktně nahlíženo jí skutečně je. Jenže špatné chování může mít občas dobré důsledky a dobré chování důsledky špatné.

Tam, kde je administrativa jednoduchá a byrokracie malá, je byrokratická poctivost jedinečnou ctností; ale tam, kde jsou těžkopádné a rozsáhlé, jako ve všech moderních evropských státech, Británii a Itálii nevyjímaje, zatěžují a brzdí vše tvořivé a aktivní. Tam kde jsou byrokraté poctiví, tam nikdo nemůže přeseknout jejich láokoónské smyčky: jejich postupy, bez ohledu na obtížnost, zastaralost či zlovolnost, musejí být trpělivě snášeny. Takoví byrokraté nemohou být ve svém rozvažování popohnáni ani přinuceni uvažovat zdravým rozumem. Samotná absurdita či hnidopišství takového uvažování je pro ně garancí jejich vlastní poctivosti, nestrannosti a nezaujatosti. Jednat se všemi lidmi se stejnou přezíravostí a nezájmem odpovídá byrokratově představě spravedlnosti.

Za takových okolností může využití osobního vlivu nebo úplatku skutečně představovat zvýšení výkonnosti. Bylo by samozřejmě lepší, kdyby byrokracie vůbec neexistovala, ale ona existuje a je nepravděpodobné, že by brzy vymizela. (Moje zkušenost z Británie ukazuje, že všechny oficiální pokusy snížit byrokracii ji ve skutečnosti zvyšují.) Člověk, který může uplácet nebo využít nezákonného vlivu svého švagra, není nucen pasivně čekat na rozhodnutí z byrokratického Olympu: získává určitou kontrolou nad situací (a díky tomu také určitou sebeúctu).

Tam, kde se stát vznáší jako přízrak nad životem všech občanů, začíná mít jistý stupeň korupce pozitivní efekt na charakter lidí. Samozřejmě pouze do určitého bodu: když je stát všezahrnující a úřední zkorumpovanost se stane totální, obojí společně udusí tvorbu bohatství a výsledkem je všeobecné zbídačení. Ve výsledu dojde k demonetarizaci ekonomiky, stejně jako v komunismu. Itálie se nicméně tomuto stavu nikdy nepřiblížila a italští byrokraté byli vždy dostatečně mazaní, aby nezabili slepici snášející zlatá vejce. Čím bohatší je společnost kolem nich, tím více z ní mohli získat pro sebe. Co bylo dobré pro podnikání, bylo dobré i pro ně. (Zdá se, že úředníci v poměrně vzkvétající čínské provincii Guangdong tento princip také pochopili.)

Skrz naskrz zřejmá korupce italských úředníků přesvědčila občany, že stát je jejich nepřítel, nikoliv patron nebo ochránce, a pohlížejí na něj s hlubokou nedůvěrou. V souladu s tím se lidé ze všech tříd vyhýbali placení daní, a to bez jakýchkoli morálních výčitek; nápad přiznat úřadům veškeré své příjmy a odvádět z nich daně považoval každý za naivní až směšný. Jak to jen bylo možné, skrývali lidé své ekonomické aktivity před zraky státních úředníků, podporujíce tím proslulou italskou „černou” ekonomiku, druh paralelního trhu, který je dle všeobecného mínění větší a sofistikovanější než v kterémkoliv jiném evropském státě. Velikost tohoto paralelního trhu možná vysvětluje, proč se země s oficiálním hrubým domácím produktem na jednoho obyvatele na úrovni Británie jeví jako mnohem více prosperující nežli Británie.

Potřeba uniknout kořistnictví státu a vytvořit alternativní systém pro zajištění funkcí, které si stát nárokoval, ale obvykle při jejich výkonu selhal (jako třeba sociální zabezpečení), znamenala, že se italské obyvatelstvo muselo o sebe postarat samo. S vládami, které padaly jako kuželky, a docela dlouhými obdobími bez jakýchkoliv vlád vůbec, si žádný Ital nedokázal představit, že by politici nebo snad stát, jemuž vládli, třímali klíče k jejich prosperitě. Nouze nebyla v Itálii matkou vynalézavosti, jako spíše ekonomické flexibility, oportunismu (v nejlepším smyslu slova) a rodinné solidarity. Ne náhodou jsou míra italské rozvodovosti a počet nemanželských dětí na šestině britské úrovně – což není jen důsledkem italského katolicismu.

Naopak v Británii finanční bezúhonnost veřejné správy, odkaz viktoriánské éry (ve které stát téměř vůbec nezasahoval do života jednotlivců), svedla občany k osudovému nedorozumění. Jelikož si žádný veřejný úředník nikdy neřekl o úplatek nebo jej ani neočekával nebo nebylo jednoduché jej zviklat jakoukoliv jinou formou nezákonného ovlivňování, lidé předpokládali, že veřejní úředníci opravdu pracují jak pro veřejné blaho, tak pro blaho jednotlivců. Lidé proto začali věřit v dobročinnost nebo přinejmenším shovívavou neutralitu státu. Jeho úředníci byli poctiví a spravedliví, a proto byl stát dobrý.

U mnoha svých pacientů vidím zhoubné následky této mylné víry. Často zasvětí svůj život pokusům získat od úřadů to, na co mají podle svého přesvědčení nárok, a neschopnost úřadů toto poskytnout je jim nepochopitelná, protože se zdá, že z toho nikdo nemá žádný osobní prospěch. Kdyby jim tak někdo z veřejné správy řekl: „Dejte mi 100 liber a já to udělám,” všechno by jim dávalo smysl. Jenže on to nikdo neudělá. Přetrvává tak iluze, někdy po léta, že úřady mají ten správný náhled na věc. Britskou národní kratochvílí je čekání na Godota.

Tak třeba mí pacienti, kteří žijí v obecních domech, obývají svět plný nekonečných a nevysvětlitelných úředních průtahů a kliček. Rétorika politiků a nepodplatitelnost úřadů spravujících bytový fond je přesvědčily, že obecní bydlení slouží ku prospěchu těch, kdo v něm žijí; v důsledku tohoto přesvědčení trpí paralyzující rozpolceností, když se objeví nějaký problém. Vidím to často. Když se na zdi obývacího pokoje mého pacienta objevil mokrý flek, a pak se rozšířil po celém bytě v takové míře, že to vyhodilo elektřinu a on i jeho rodina museli žít v jediné dosud nedotčené místnosti, seznal, že příslušné úřady jsou zjevně – a tajemně – neužitečné. Po 18 měsíců u nich hledal pomoc, ale ony ztrácely jeho dopisy, popíraly, že by je kdy dostaly, vyslaly komisaře, který tvrdil, že v bytě žádná vlhkost není, navzdory skutečnosti, že černá plíseň v zasažených místnostech útočila na vše, poslaly firmu, která vlhké zdi prostě zakryla lepenkou, kterou plíseň brzy rozežrala, a na závěr obvinily nájemníka samotného z odpovědnosti za plíseň, neboť přetápěl místnost při zavřených oknech. Pročež prohlásily, že už mu dále nemohou pomoci. Jelikož mu nepřišlo na mysl, že by mohly existovat i jiné formy nepoctivosti než finanční, setrvával můj pacient po dlouhý čas v hledání nápravy, považuje se za osamocenou oběť nešťastné náhody namísto systematického přehlížení.

Když si nakonec uvědomil, že nešťastná náhoda nemůže sama o sobě vysvětlit jeho zkušenost, jeho poslušná a trpělivá závislost se obrátila v zuřivý vztek: ale ani závislost ani vztek nejsou řešením. Velká a poctivá, ale netečná nebo nekompetentní státní byrokracie vytváří očekávání, která dávají vzniknout takové dialektice důvěry a vzteku, jaká neexistuje v Itálii, kde by především nikdo neočekával čestnost a tedy ani dobrou vůli úřadů.

Obrovský a zdánlivě dobrotivý stát zcela rozemlel hrdou a houževnatou nezávislost britské populace, jíž si návštěvníci z ciziny vždy všímali. Čtyřicet procent Britů nyní závisí na vládní podpoře, kdy přímé platby z veřejné pokladny tvoří částečný či jediný jejich příjem. Vláda přesto pravidelně organizuje reklamní kampaně, které mají zajistit, aby lidé uplatňovali veškeré své nároky. Ba co víc, britský stát vyňal některé důležité oblasti lidského života z odpovědnosti jednotlivců: zdraví, vzdělání, sociální zabezpečení, penze, a (přinejmenším pro čtvrtinu populace) bydlení. Příjem, který jim po zdanění zůstane – nebo který dostanou z vládní podpory – je tedy druhem kapesného, zatímco o mnohem vážnější, byť otravnější a nudnější stránky osobního rozpočtu se postarala vláda. To vysvětluje, proč kdykoliv britská vláda uvažuje o snížení daní, téměř všechny noviny bez ohledu na politickou orientaci popisují dané opatření jako rozdávání peněz – dopřávání almužny, jako když rodiče rozdělují týdenní kapesné mezi děti.

Polapení lidí do psychologicky a ekonomicky oslabující dialektiky, jež jsem popsal, není okrajový, nýbrž masový fenomén. Plete hlavu a paralyzuje jednání. Pomáhá vysvětlit degradaci a nedostatek sebeúcty, který je tak zjevný v britských ulicích a naopak chybí v italských.

Když jsem pracoval ve východní Africe, viděl jsem poučný kontrast mezi italským a britským stavebním projektem ve vzdálenosti několika mil od sebe. Britští stavební dělníci byli opilí, násilničtí, zhýralí a špinaví, beze studu a důstojnosti. Naprosto samolibí, přesto bez větší osobitosti, ničili v opilosti drahé stroje bez známky lítosti a uraženě reagovali na pokárání. Zastrašovali své managery, pokud vyvinuli mírnou snahu je kontrolovat. Byli věrnými reprezentanty populace, která ztratila jakoukoliv hrdost na sebe sama či na to, co dělá, a která tak nějak dokáže být lehkovážná bez radosti.

Naproti tomu Italové tvrdě pracovali, byli disciplinovaní a čistí, a dokázali si užívat civilizovaným způsobem dokonce i v africké buši, pít bez opilství nebo naprosté ztráty kontroly typické pro dnešní Brity. Na rozdíl od Britů nikdy nebyli na obtíž místní populaci a každý v nich viděl lidi, kteří přišli splnit pracovní úkol. Jednoznačně více společenští a více spoléhající na sebe než jejich britská protistrana, byli lidmi, jejichž důstojnost nebyla zničena kulturou závislosti.

Italská veřejná správa jednoznačně překonává britskou v jediné oblasti: v ochraně národního dědictví. Tento úspěch byrokracie je ovšem klíčový, neboť pozvedává italskou životní úroveň nad britskou. Zkáza britského dědictví městské architektury a její nahrazení šerednými moderními mnohaposchoďovými garážemi a kancelářskými budovami, zatímco rostl hrubý domácí produkt, symbolizuje snížení životní úrovně každého Brita.

Čekali byste, že Británie s mnohem menším architektonickým dědictvím hodným ochrany, než má Itálie, bude horlivě chránit vše, co má. Nikoliv: britské městské prostředí, kdysi civilizované a půvabné, padlo za oběť ideologickému obchvatnému manévru. Na jednom konci politického spektra ty nejhrubší a nejvíce krátkozraké komerční zájmy požadovaly a získaly volnost dělat si se zděděným městským prostředím co chtějí, a to tím nejlevnějším a nejvýnosnějším způsobem, takže harmonická skládanka staletých budov doplatila na nejnecitlivější a nejnesmyslnější přestavby, které ji zničily bez naděje na obnovení. Radikální reformátoři na druhém konci spektra fanaticky nenáviděli architektonické symboly minulosti jen proto, že byly symboly minulosti, jejíž v jejich očích opovrženíhodná elitářská kultura byla podle nich založena pouze na vykořisťování, rasismu, otroctví a podobně.

Městský architekt a urbanista ve městě, kde žiji, chtěl například strhnout – a to doslova – jednu každou budovu postavenou před druhou polovinou dvacátého století, včetně celých georgiánských ulic a mnoha mistrovských děl viktoriánské novogotiky. Naštěstí odešel do důchodu když zbývala ještě asi desítka posledních budov. Zbytek byl nahrazen corbusierovskými nestvůrami tak strašlivými a nelidskými, že se teď naopak u mnoha z nich plánuje demolice – méně než 30 let po jejich dokončení. Georgiánské lázeňské město Bath nabízí dokonce ještě hrozivější příklad: v 50. letech je chtěla městská rada srovnat se zemí a nahradit něčím více ladícím duchu doby.

Takové barbarské uvažování by se nikdy neobjevilo u žádného Itala, jakkoliv zkorumpovaný nebo politicky extremistický by mohl jinak být. Jak podotýká Giorgio Bassani o ulici plné paláců, v níž žijí protagonisté jeho Zahrady Finzi-Continiů: „Korzo Ercole I d´Este je tak krásné a je takovou turistickou atrakcí, že levicová městská rada, která řídila Ferraru po téměř patnáct let, si byla vědoma, že musí být zachováno tak, jak je, a striktně je hájila proti spekulativním stavitelům a majitelům obchodů; tedy že jeho aristokratický charakter musí být zachován přesně takový, jaký je.” Ne tak v Anglii.

Italská obecní politika je ve skutečnosti dokonce mnohem osvícenější, než naznačuje tento úryvek. Komerční podniky ve starých městech musejí odpovídat estetickým požadavkům, aby nenarušovaly vzhled zástavby: Italové nejsou, na rozdíl od Britů, barbaři tábořící uprostřed pozůstatků starší a ušlechtilejší civilizace, k jejíž kráse jsou lhostejní. Italská samospráva také dokázala udržet svá města plná života díky omezení maximální výše místních daní z drobného podnikání, čímž podporuje rozmanitost obchodů, jenž pro změnu udržují při životě mnohá řemesla, počínaje výrobou papíru a konče sklářstvím, která by jinak mohla zaniknout. A tak může být nevzdělaný Ital stále hrdým řemeslníkem, zatímco v Británii musí přijmout špatně placené nekvalifikované zaměstnání – pokud vůbec nějaké zaměstnání najde. Centra italských měst nejsou jako britská městská centra sídlem depresivně uniformních obchodních řetězců bez vlastní svébytnosti a individuality, sídlem tržišť z tabulového skla zaříznutých do přízemních podlaží historických budov bez ohledu k jejich původní architektuře. Italové mají na rozdíl od Britů vyřešen problém moderního způsobu života ve starobylém prostředí, které – nahlíženo z ekonomického hlediska – tvoří jádro zděděného bohatství.

Ochrana estetické kvality života v Itálii, avšak jeho naprostá destrukce v Británii, jejíž ulice byly postiženy způsobem nesrovnatelným s ničím v Evropě, měly vážné sociální a ekonomické důsledky. Tam, kde vládne ošklivost a nezájem o estetickou stránku věci, je snadné sklouznout ke sprostému a hulvátskému chování a ke ztrátě kolektivní lokální hrdosti. Nezdá se být důležité, jak se lidé chovají: není co zkazit. Pozornost k detailu, důležitá jak při výrobě zboží, tak při poskytování služeb, v prostředí všeobecné ošklivosti ochabuje. Jaký je důvod k setření stolu, je-li svět kolem něj nenapravitelně ohavný? Skutečně, sebeúcta může dodat sebedůvěru učinit i ve špatné situaci to nejlepší, avšak závislost na státu základy sebeúcty zničila.

V bohatnoucím světě mají estetické kvality zjevný ekonomický přínos. Při existující propasti mezi dokonalostí italského designu, jíž dala vyrůst krása minulosti, a trvale nemastnou-neslanou britskou modernitou není náhoda, že Itálie má jeden z největších obchodních přebytků vůbec, zatímco Británie jeden z největších deficitů.

Itálie dlouho pěstovala jistou anglofilii nebo přinejmenším obdiv k předpokládané mravnosti britského života, který Italové považovali za model hodný napodobování. Tato mravnost, jak Italové věřili, byla typická jak pro jednání vlády, tak národa, který byl příliš hrdý a samostatný, aby se sklonil před nečestností. Bohužel je to vize minulosti, nikoliv přítomnosti.

V každém případě se Italové znají dost dobře na to, aby upřímně nevěřili v možnost existence počestné vlády ve své zemi: to je důvod, proč byla obvinění z nečestnosti proti Silviu Berlusconimu vznesená před jeho zvolením „mimo mísu”. Dokonce i kdyby byla taková obvinění pravdivá, nový premiér by jen ve velkém měřítku dělal to, co většina Italů dělá v malém. Voličstvo si pravděpodobně uvědomilo, že stát-leviathan škodí proto, že je leviathanem, ne proto, že je zkorumpovaný. Nezkorumpovaný stát-leviathan je ve skutečnosti větší hrozbou než zkorumpovaný. Vskutku, pokud by se italský stát měl stát poctivým bez souběžného omezení vlastní velikosti, výsledkem pro Itálii by byla ekonomická a kulturní katastrofa.

Naopak Britové jsou stále připoutáni ke svém státu jako telata k vemenu. Masivně volili stranu a muže, kteří hodlali nést odpovědnost za vše – jejichž vláda nyní kupříkladu vydala oficiální brožurku pro všechny zasnoubené páry, vysvětlující výhody a nevýhody manželství, jako kdyby populace nebyla schopná sama si promyslet dokonce ani takové věci, které se jí nejdůvěrněji týkají (a které jsou v režimu, jako je tento, stále více problematizovány).

Jaká může být budoucnost země, jejíž vláda věří, že obyvatelstvo potřebuje být informováno o tom, že sňatek může někdy vyústit v manželské neshody?

Z anglického originálu „Oh, to be in England. The Uses of Corruption” publikovaného v časopisu City Journal, léto 2001, přeložil Jan Šmíd.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?