1. MEZINÁRODNÍ KONZERVATIVNÍ KONGRES

1.1.1998
Roman JOCH


Washington, D.C., 27. – 28. září 1997


 


Na zajištění účasti autora na 1. mezinárodním konzervativním kongresu přispěly CEC Government Relations a Nadace Bohemica, jimž touto cestou děkujeme.


 


 


            1. mezinárodní konzervativní kongres se konal ve Washingtonu, D.C., poslední víkend v září loňského roku. Byl pořádán pěti organizátory: předním konzervativním časopisem sídlícím v New Yorku (National Review), dvěma washingtonskými konzervativními think-tanky (American Enterprise Institute a Heritage Foundation) a dvěma konzervativními institucemi z Californie (Claremont Institute a Hoover Institution).


            První plenární zasedání kongresu neslo název Proč konzervatismus selhává. Předsedal mu soudce Robert Bork, dalšími řečníky byli William Kristol a John O’Sullivan.


            Soudce Robert Bork je nyní považován za předního amerického konzervativního teoretika práva a soudnictví. Bork působil v 80. letech jako předseda odvolacího soudu v obvodu Washington, D.C. (což je jeden z 9 odvolacích soudů, jež tvoří druhou nejvyšší instanci ve federálním soudnictví USA. Nad nimi je již pouze Nejvyšší soud, obdoba našeho Ústavního soudu). V roce 1988 byl Reaganem nominován na soudce Nejvyššího soudu, avšak Senátem nebyl konfirmován, protože jeho názory na konstitucionalismus shledala většina senátorů ultrakonzervativními.


            Za důkaz selhávání konzervatismu považuje Bork např. skutečnost, že zatímco v roce 1950 procházelo rukama státu 20% HDP, dnes je to 40%. Nicméně mnohem důležitější než ekonomické otázky je podle Borka současná morální eroze americké společnosti. Relevantním projevem této eroze je intelektuální proud nazývaný multikulturalismus, jež hlásá tezi, že všechny kultury jsou si rovné – kromě té podřadné evropské. Nositelem tohoto destruktivního trendu je moderní liberalismus. Odkud se vzal? V minulém století se liberalismus rozštěpil na dva proudy. Jeden z nich, jenž dnes nese jeho jméno, zastává naivní, růžově optimistické pojetí lidské přirozenosti a je zaměřen na prosazování rovnosti. Druhý proud se vyvinul v dnešní konzervatismus, je založen na méně optimistickém pojetí lidské přirozenosti a vychází z morálního realismu ohledně člověka. Moderní liberalismus – právě díky své naivní koncepci lidské přirozenosti – se rychle soustředil na prosazování nového sekulárního náboženství, jež oslavuje emoce a prožitky. To je také tím pravým problémem dnešního stavu: moderním liberalismem řízená kulturně-společenská revoluce, jež vede k rozpadu společnosti. Jakkoliv důležité jsou pro konzervativce ekonomické otázky, tato skutečnost je mnohem důležitější. Co má tedy v této situaci konzervatismus činit? Musí se soustředit na opětovné získání všeho toho, co jsme ztratili v 60. letech, kdy kulturní revoluce započala. Úkolem dne je tedy gramsciovský pochod institucemi – zopakování toho, co v 60. letech provedla a dodnes provádí liberální levice, jenomže přesně opačným směrem; nebude to ale vůbec nic snadného.


            William Kristol je synem “křestního otce” neokonzervatismu Irvinga Kristola a jeho manželky, známé historičky Gertrudy Himmelfarbové. Nyní je šéfredaktorem washingtonského konzervativního týdeníku The Weekly Standard. Tento časopis byl založen v polovině 90. let druhou generací neokonzervativců, je financován Rupertem Murdochem a věnuje se komentování aktuálního politického dění. Má ambici být konzervativním protějškem liberálního The New Republic.


            Bill Kristol považuje za největší problém konzervatismu v Americe tu údajnou skutečnost, že se dostatečně nezastává Ameriky, že konzervativci dostatečně neoslavují její velikost a velkolepost. Proč? Protože podléhají dvěma pokušením: za prvé, antiamerickému pokušení plynoucímu z faktu, že liberálové již Ameriku poškodili. Nynější americká společnost je již liberály do značné míry zkažená. Proto mají konzervativci tendenci hledět na ni s odstupem – přinejmenším. Podle Kristola je však na zásadní otázku “Je Amerika (stále ještě) hodna obrany a obhajoby?” stále nutné dávat odpově_ “Ano!”. Podívejte se na Reagana, pokračoval: Reagan se Ameriky jakožto země a společnosti vždy zastával a bránil ji, protože Amerika stále představuje svobodu a lid vládnoucí si sám sobě. Nicméně nyní mnoho konzervativců podléhá pokušení Ameriku očerňovat a někteří ji dokonce srovnávali s nacistickým Německem. Avšak americký konzervatismus by měl přece poprávu odmítnout toto antiamerické pokušení, tvrdil Kristol.


            Druhým pokušením je nepřátelství vůči státu a vládě. Kristol říká, že on rovněž sdílí nepřátelství vůči nynějšímu rozsáhlému státu a současné vládě, avšak toto nepřátelství již u mnoha konzervativců přesáhlo patřičné meze. Je správné prosazovat všechny reformy redukující rozsah státu, avšak je nesprávné nenávidět stát a jeho vládu. Ptal se: jak je vlastně možné milovat vlastní zemi a současně nenávidět stát a jeho vládu? A na závěr dodával: Nechť levice hraje s kartou America First, nechť očerňuje Ameriku, avšak my, konzervativci, nemáme být vedeni pouze hněvem; měli bychom se řídit láskou k zemi a patriotismem, neboť stát a jeho vláda mají svůj velký a legitimní účel. Berme si příklad z Ronalda Reagana, protož on byl Amerikou. Nemůžeme přejímat pouze Reaganovu rétoriku, musíme sdílet i jeho chápání Ameriky a amerického patriotismu.


            John O’Sullivan je šéfredaktorem National Review. Tento časopis založil v roce 1955 William F. Buckley, Jr. a kolem něj se zformoval poválečný americký konzervatismus. V roce 1990 předal  Buckley post šéfredaktora právě Sullivanovi, jenž byl v 80. letech poradcem premiérky Margaret Thatcherové a předtím redaktorem několika britských deníků. Jak je zřejmé, původem je to Brit, což mu ale nebrání v tom, aby, ačkoliv sám imigrant, byl jedním z nejvýznamnějších amerických stoupenců omezení imigrace. Myšlenka svolat tento kongres byla právě jeho myšlenkou.


            Jaký je podle něj aktuální stav konzervatismu? Konzervativní myšlenky jednoznačně prokázaly svou správnost. Konzervatismus zaznamenal dvě veliká vítězství: zničil komunismus a zdiskreditoval socialismus. Proč tedy dnes nejsou konzervativci u moci? (V Bílém domě, Británii, Francii, Kanadě a Itálii; u moci jsou v americkém Kongresu, Německu, Austrálii a na Novém Zélandu.) Proč selhávají v politice?


            Protože levice se poučila z vlastních chyb. Změnila svou rétoriku a ke své staré ideologii se již přímo nehlásí. Tony Blair obhajuje tržní hospodářství jako předtím Margaret Thatcherová. Avšak dodává, že i když je pro trh, je pro vlídný trh. Clinton říká, že je pro malý stát, avšak v praxi nabízí mnoho malého státu, či lépe, rozsáhlý stát pro malé lidi. Konzervativci si musí uvědomit tu pravdu, že v politice neexistuje nic takového jako permanentní vítězství.


            Na jaká témata by se měl tudíž konzervatismus v 90. letech soustředit? Kapitalismus je nyní v bezpečí – v bezpečí před znárodňováním a vyvlastňováním. Proto nyní pro konzervativce není primárně aktuální ani tak téma obhajoby svobodného trhu jako spíše téma národní jednoty. Té mají konzervativci napomáhat, tu mají obhajovat. Jejím symbolem je otázka oficiálního postavení angličtiny v americké společnosti. Konzervativci mají odmítat všechny pokusy o dvojjazyčnost a trvat na exklusivní pozici angličtiny, neboť ona je jednotícím faktorem americké společnosti. Tím lze předejít její balkanizaci na jednotlivé etnické skupiny, jež by nepociťovaly ke společné zemi žádnou loajalitu. 80% Američanů souhlasí s tím, aby angličtina měla v USA postavení jediného oficiálního jazyka, avšak Republikánská strana se bojí tuto věc prosazovat.


            Co se týká rozsahu státu, konzervativci nejsou ani pro rozsáhlý stát, ani pro neexistenci státu. Jsou pro silný, avšak ústavně omezený stát. Jak že je to s tou možností milovat zemi, ale nenávidět stát a jeho vládu? Prostě, může se stát, že vláda a stát již překročily únosné meze. A pak je odpor vůči státu a vládě navýsost oprávněný. Rozumný člověk si vezme deštník, když to vypadá, že bude pršet. Nevezme si ho do příšerného horka, avšak když je bouřka, určitě ho nenechá doma proto, aby demonstroval svou důvěru v meteorologickou budoucnost.


            A pokud jde o oslavování národní velikosti, volání po této potřebě je vždy projevem národního úpadku. Vždy, když země pociťuje potřebu oslavovat svou velikost, to znamená, že to s ní jde s kopce.


            Kromě otázky národní jednoty, manifestované postavením angličtiny, se konzervativci mají soustředit na prosazování demokratické odpovědnosti státních institucí, tedy jejich odpovědnosti přímo voličům. Mají tudíž usilovat o omezení vlivu intelektuálů z Nové třídy a nadnárodní byrokracie na americké vládní instituce. Intelektuálové z Nové třídy a nadnárodní byrokracie využívají ideologie multikulturalismu podle principu “rozděluj a panuj”. Přitom myšlenka přetvořit Ameriku na první multikulturní společnost je novou utopií tohoto století, utopií po vzoru všech předchozích. Je něčím na způsob budování Babylonské věže – jak na to upozornil britský konzervativní myslitel Michael Oakeshott. President Clinton se ve svém nedávném projevu zmínil, že se již těší na dobu která brzy nastane, na dobu, kdy v Americe nebude žádná dominantní kultura. To znamená, dodává Sullivan, že v USA nebude žádná evropská dominantní kultura. To znamená, pokračuje, že zde nebude žádná americká kultura. Země se rozpadne na množství etnických skupin pod vládou rozsáhlého státu. To je ona strategie “rozděluj a panuj”: ztráta národní loajality a následná fragmentace společnosti na etnické skupiny umožní a přímo vyvolá nutnost rozsáhlé pečovatelské vlády v rukou Nové třídy intelektuálů a nadnárodní byrokracie, vlády, o jejíž přízeň budou jednotlivé etnické skupiny usilovat jakožto zájmové bloky a navzájem si tak “konkurovat”. Obdobný scénář zavádí Nová třída intelektuálů a nadnárodních byrokratů v Evropě v podobě Evropské unie, domnívá se Sullivan, jenž je vyhraněným euroskeptikem. Rozdíl je podle něho jen v tom, že v USA usilují o rozpad národního státu na etnické skupiny pod vládou rozsáhlé pečovatelské vlády, zatímco v Evropě hodlají proměnit jednotlivé národní státy v jeden multikulturní amalgám – rovněž pod vládou rozsáhlého, pečovatelského státu. Úkolem konzervativců v dnešní době je oponovat obojímu.


 


 


Komentář:


 


            Především je třeba znovu upozornit na americkou terminologii: konzervativec je označením příslušníka pravice a liberál označením příslušníka levice. Konzervativec je tedy klasickým (evropským) liberálem v ekonomických otázkách, stoupencem svobodného trhu a omezeného, malého decentralizovaného státu, tradicionalistou v kulturně-morálních otázkách, přesvědčeným o existenci objektivních standardů dobrého a zlého konání, a obhájcem Západu ve strategických a civilizačních otázkách, tedy stoupencem jedinečnosti a morální převahy západní civilizace. Liberál je pak označením stoupence sociálně-demokratických názorů v ekonomice, požadujícího státní zásahy do hospodářství a rozsáhlý centralizovaný pečovatelský stát, stoupence liberálních názorů na kulturně-morální problémy, tedy prosazovatele hodnotového relativismu, a konečně zastánce rovnosti všech civilizací, tedy multikulturalisty.


            Gramsciovský kontrapochod institucemi, o kterém mluvil soudce Robert Bork, je narážkou na názory italského marxistického teoretika ze začátku tohoto století, Antonia Gramsciho. Ten tvrdil, že levice nemá šanci uspět se svou doktrínou třídního boje v kulturním rámci západních společností. Proto se má nejdříve soustředit na jeho rozbití. Má se zmocnit všech možných společenských institucí (provést “dlouhý pochod institucemi”) a vytvořit tak nový kulturně-společenský rámec společnosti, jenž bude samovolně nakloněn ekonomickým názorům levice. Tak se budou moci marxisté nepřímo dostat k moci. Podle názoru konzervativců začala Nová levice od 60. let tento dlouhý pochod institucemi (převzetí universit, dominance intelektuálně-kulturního establishmentu, ovládání médií, získání vlivu v církvích, nahrazení tradiční rodiny) realizovat – a to velice úspěšně. Bork tudíž navrhuje konzervativní kontrapochod. Tím se zařazuje mezi mnohé kulturní konzervativce v USA, kteří tvrdí, že v západní společnosti nyní probíhá jakýsi Kulturkampf (někteří ovšem říkají, že již skončil, neboť levice vyhrála). V podstatě si myslím, že Bork má pravdu: konzervativci by se nepochybně měli více věnovat ražení symbolů, jež by byly schopny zaujmout a fascinovat imaginaci kulturních a intelektuálních elit. Levice vždy byla velice dobře schopna vytvářet kulturně přitažlivé symboly (vzpomeňme malíře J.-L. Davida ve službách Francouzské revoluce, vzpomeňme “Křižník Potěmkin”, atd.) a přes ně postupně získávat i politickou podporu lidí. Je pravdou, že levicově-liberální kulturní a intelektuální postoje jsou snadnější a pohodlnější než ty konzervativní (neboť, jak řekl Pavel Bratinka, je mnohem snadnější rozvrátit jakoukoliv říši světa než pokořit vlastní ego – což je případ právě těch nechvalně známých “levicových intelektuálů”; to jsou lidé, kteří s perverzní rozkoší rozvracejí piety jiných lidí, avšak jejich ego narcistně ční do ohromných výšin), avšak rovněž je pravdou, že konzervativci tvorbu a kultivaci takovýchto symbolů dlouho podceňovali.


            Soudce Bork je stoupencem toho proudu v konstitucionalismu a soudnictví, jenž volá po striktní interpretaci ústavy, jejím výkladu v duchu její tvůrců (original intent) a soudním sebeomezování (judicial restraint). Tento proud je reakcí na soudní aktivismus levice. Ta nejdřív, od konce 30. let, začala ústavu interpretovat velice volně a začala přiznávat centrální vládě pravomoci, jež jí byly předtím podle ústavy odepírány: především pravomoce zasahovat do hospodářství, zvětšovat rozsah státu a omezovat pravomoci členských států Unie ve prospěch federální vlády. Poté, od konce 60. let, začala levice v amerických soudech nalézat v ústavě práva, jež tam předtím nikdo nenalezl. Začala tak vytvářet mnohá nová ústavní práva a soudními rozhodnutími tak uzavírat otázky, především morální, o kterých předtím rozhodovaly demokratické reprezentace. Příkladem takovéhoto soudního aktivismu může být osud I. dodatku ústavy, jenž garantuje právo na svobodu slova a projevu, jakož i náboženskou svobodu a odluku církví od státu. Tradičně byl tento dodatek vykládán tak, že nikdo nemůže být trestán za projevení jakéhokoliv politického názoru a stát nesmí preferovat jednu církev na úkor druhé. Nyní je vykládán mnohem šířeji: pod svobodou projevu se rozumí i svoboda tzv. symbolického projevu – např. pornografie či pálení americké vlajky. Odluka státu od církví je nyní vykládána tak, že jesličky s Ježíškem nemohou být o Vánocích na náměstích – dokonce ani ve výkladních skříních obchodů, rabín nesmí přednést projev při odevzdávání maturitních diplomů a žádají-li katolické školy federální vládu o finanční příspěvek, musí ze svých tříd odstranit kříže. Stoupenci soudního sebeomezení tento trend vytváření nových “ústavních práv” a rozhodování závažných politických otázek (potraty, trest smrti, euthanasie) soudním diktátem kritizují a prosazují, aby je soudy ponechaly k rozhodnutí demokraticky zvoleným legislativám jednotlivých států. Domnívám se, že někdy – příliš fascinováni Scyllou soudního aktivismu (který je skutečně nebezpečným jevem, jenž v Americe již přesáhl únosnou mez) – nejsou schopni docenit nebezpečí Charybdy právního pozitivismu. Někdy až příliš lpí na podřízení se vůli demokratických většin v mnoha otázkách, jež se skutečně týkají přirozených práv jednotlivce, a a priori zavrhují koncepci přirozeného práva, v jehož světle by soudy měly ústavu interpretovat – a to je dle mého názoru i případ soudce Borka.


            (Mimochodem, Miloš Forman při popularizaci svého posledního filmu řekl, že soudce Bork chce zrušit I. dodatek ústavy. Ubohý Forman, neuvědomuje si, že to právě soudy naprosto transformovaly obsah I. dodatku? Forman prezentoval svého Larryho Flynta jako projev nonkonformismu a boje za svobodu projevu. Pravý opak je pravdou – to právě Miloš Forman je ultrakonformním členem levicově-liberálního kulturního establishmentu. Jeho film o Flyntovi mu nemohl v prostředí, v němž žije, přinést žádné problémy. V rámci amerického liberalismu byl ultraortodoxní. Kdyby chtěl Forman být skutečně nonkonformním rebelem, jít proti proudu a zastávat se svobody projevu, natočil by třeba film o rodičích, kteří bojují za právo vzdělávat své děti sami doma a neposílat je do státních škol, neboť nesouhlasí s tam prováděnou liberální indoktrinací, nebo o právu odpůrců potratů projevovat svůj názor před potratovými klinikami (což jim začíná být zakazováno), nebo o právu vystavit jesličky s Ježíškem (nebo sedmiramenný svícen Menorah) na náměstí. Nenatočí-li Forman nic takového, bude i nadále servilním sluhou establishmentu, jehož je součástí.)


            Bill Kristol se pochopitelně mýlí. Lze milovat svou zemi a nenávidět stát a jeho vládu. To byl koneckonců případ amerických patriotů ve válce za nezávislost v letech 1775-83. To byl i případ našich vlastenců v době dvou totalitních systémů tohoto století – nacistického a komunistického.


             Oslavovat velikost a velkolepost vlastní země je navíc trochu laciné. Země nemá být milována proto, že je veliká. Dokonce vlastní zemi není správné oslavovat a za každou cenu obhajovat pouze proto, že je naše. To je trochu málo. Na zemi má být člověk hrdý proto, že je to dobrá země. Heslo britských konzervativců z období búrské války před sto lety “Right or wrong, my country!”, je jedním z nejhanebnějších projevů hurávlastenectví. Heslo samotné je projevem morálního relativismu – ono skutečně není jedno, zda je má vlast v právu nebo nikoliv. Mladý Gilbert K. Chesterton búrskou válku a postoj konzervativců kritizoval oprávněně: namítal, že právě člověk, jenž svou vlast miluje, usiluje o to, aby se nedopouštěla špatností. Není projevem lásky k vlastní matce dívat se na ni, jak se slepě žene do propasti, a nezastavovat ji s odůvodněním, že je přece matkou a tudíž si zaslouží poslušnost. Naopak, ten, kdo svou matku miluje, nedopustí, aby do propasti skočila, a zastaví ji. To platí i pro zemi. Jak řekl Edmund Burke: “A country to be loved, has to be lovely” (Abychom mohli vlastní zemi milovat, musí být dobrou zemí). Když někteří konzervativci radikálně kritizují moderní Ameriku (sympozium v měsíčníku First Things, jež před rokem kritizovalo soudní uzurpace a rozhodnutí v otázce potratů a tuto praxi srovnalo s praxí v nacistickém Německu, přitom neříkalo, že Amerika je stejná jako nacistické Německo – viz bulletin OI č. 66, únor 1997), neznamená to, že ji nemilují nebo že ji nenávidí. Naopak, právě proto, že jim na ní záleží, kritizují na ní to, co vidí jako negativní. Kdyby jim na vlastní zemi nezáleželo, byla by jim lhostejná a nekritizovali by její nešvary.


            A konečně, myslím si, že Kristolovo trvání na tom, aby se konzervativci ztotožnili s americkým státem a vládou, je snad ze všech jeho tvrzení to nejpomýlenější vůbec. Kdyby tak konzervativci činili, ztratili by jeden z podstatných důvodů svého bytí, protože v době přebujelých států je radikální libertariánský antietatismus rozhodně namístě.


            Uvažování Billa Kristola je typicky neokonzervativní. Neokonzervativci jsou skupinou bývalých levicových liberálů, jež se v důsledku radikalismu Nové levice na konci 60. let posunula doprava. Reagovali především na naivitu Nové levice ohledně Sovětského svazu a komunismu v době od vietnamské války. Neokonzervativci byli oduševnělými studenoválečníky. Rovněž kulturně-morální radikalismus a nihilismus Nové levice a její obviňování americké společnosti ze špatností, rasismu, vykořisťování a konzumního způsobu života je odpuzovaly. A nakonec se stali i obhájci tržního hospodářství jakožto byť nedokonalého, přece jen prakticky nejlepšího ze všech možných hospodářských systémů. Neokonzervativci se však lišili od původních konzervativců v několika důrazech: především, byli méně antietatističtí a prosazovali “konzervativní” variantu pečovatelského státu. Dále byli optimističtější obecně a především konkrétně ohledně demokratické formy vlády. Měli tendenci vnímat zahraniční politiku jakožto globální křížovou výpravu za demokracii a exportovat demokratickou formu vlády do všech zemí, což je pohled značně utopický. A konečně, vždy jim přišlo více zalehko ztožňovat se s establishmentem – být jakýmsi konzervativním okrajem establishmentu, přičemž většina konzervativců se nacházela a vnímala sama sebe mimo něj. Z neokonzervativců se z tohto pravidla nejvíce vymaňuje Irving Kristol, původně vůdčí osoba neokonzervatismu, dnes patřící spíše mezi konzervativce než neokonzervativce.


            John O’Sullivan se ve svém příspěvku dostal na úroveň o patro hlubší. Jeho názory obsahují některé výrazně britské spíše než americké prvky. Vytkl bych mu, že i přes ponoření se do té hloubky se soustředil spíše na procedury, formality, formy (demokratická odpovědnost institucí, angličtina jakožto oficiální jazyk, etnický, konkrétně anglosaský charakter Ameriky) a pomíjel to, co považuji za nejpodstatnější: esenci a ethos západní civilizace. Domnívám se, že konzervativci by neměli ani tak obhajovat konkrétní podobu společnosti a její formy jako spíše civilizační étos Západu. Toto soustředění se na substanci civilizace bylo charakteristické pro konzervatismus National Review v 50. a 60. letech a jeho velikány, jakými byli Frank Meyer, James Burnham, Brent Bozell, Willmoore Kendall, Russell Kirk či Whittaker Chambers. Problémem konzervatismu v současné době totiž není ani tak to, že prohrává v některých konkrétních procedurálních otázkách, jako spíše to, že z moderních společností se vytrácí esenciální náhled západní civilizace na přirozenost člověka a jeho osud v dějinách. Náhled, jenž považuje člověka za polarizovanou bytost, žijící v napětí mezi vlastní inherentní nedokonalostí a perfektním poznatelným ideálem pravdy a dobra, o který má povinnost usilovat, i když ho v důsledku své nezměnitelné nedokonalosti nikdy nemůže plně dosáhnout; jako na bytost se svobodnou vůlí pravdu a dobro přijmout, ale i odmítnout, avšak zároveň s morální povinností je přijmout; jako na bytost jakkoli nutně nedokonalou, přece jen s transcendentní hodnotou, na bytost, jejíž důstojnost vyžaduje, aby žila v politické svobodě. Toto vyvážené chápání přirozenosti a osudu člověka v dějinách je právě tím, co by měli konzervativci konzervovat. Avšak právě toto chápání se z moderní společnosti Západu vytrácí. To je závažný problém, neboť jeho řešení může být politickým řešením jenom stěží; řešení (je-li vůbec nějaké s nadějí na úspěch) je nejspíš metapolitické – jakési nové spirituální znovuoživení západního náhledu; jeho uskutečnění však není v dosahu politiky, státu či vlády.


            Myslím si rovněž, že Sullivanovo pojetí amerického národa je příliš evropské, konkrétně britské. Domnívám se, že je značná část pravdy v neokonzervativní koncepci, podle níž americký národ není běžným národem, nýbrž spíše politickou společností definovanou loajalitou k politickým principům Otců-zakladatelů, vtělených v Deklaraci nezávislosti a v americké ústavě. Tedy dobrým Američanem může být příslušník kteréhokoliv etnika narozený v kterékoliv zemi, který sdílí étos svobody a politickou koncepci Otců-zakladatelů. Konkrétní kulturní vyjádření americké společnosti (jablkový koláč, muzikál, baseball, hamburger, Disneyland, country-music, pionýrský duch, protestantská pracovní morálka, Socha svobody, jazz, Demokratická a Republikánská strana, Den díkuvzdání atd.) jsou pak více či méně příjemné a zajímavé artefakty, avšak artefakty druhotné.


 


 


            Sobotní dopoledne bylo ukončeno panelovými diskusemi v bloku Diagnózy porážky. Současně probíhalo pět panelů na témata Nové podoby politiky, Selhávání díky úspěchu: pravice po studené válce, Proteánská levice: jak přežila komunismus, Nerozhodný konzervatismus – vyrovnat rozpočet nebo omezit stát? a Zabarikádované sociální nároky?. Vyslechl jsem si diskusi prvního panelu (Nové podoby politiky), v němž vystoupili Martin Anderson, Samuel Francis, David Frum a Kim Holmes.


            Ekonom Martin Anderson je nyní pracovníkem Hoover Institution, v minulosti pracoval jako ekonomický poradce Ronalda Reagana. Konstatoval, že konzervatismus zaznamenal triumf svých idejí, avšak selhání politiky. Co je proto správné činit? Poučit se od Ronalda Reagana ve dvou věcech: za prvé, nebýt zahleděn do minulosti a stále si stěžovat, a za druhé, nikdy nekritizovat jiné konzervativce. Řešením v politice je soustředit se na prosazování snížení daní a zavedení ploché daně (tj. zrušení progresivity daně z příjmu). Účelem je zvýšit hospodářský růst. Dále by konzervativci měli trvat na dobudování SDI jakožto systému protiraketové obrany. A konečně, měli by reagovat na politiku současné Clintonovy administrativy, která představuje jasné a přítomné nebezpečí osobní svobodě ve dvou směrech: za prvé, návrh reformy volebních kampaní, jenž by omezil právo občanů finančně přispívat kandidátům, a za druhé, použití 900 svazků FBI o prominentních Republikánech pro účely Bílého domu.


            Samuel Francis je předním paleokonzervativním komentátorem, předtím redaktorem Washington Times.


            Francis začal tím, že se označil za buchananovského konzervativce (fakticky byl poradcem Pata Buchanana v jeho presidentské kampani). Jeho oblíbeným konceptem je koncept středoamerické revoluce a středoamerických radikálů (MARs), což jsou rozzlobení bílí Američané ze střední třídy, středního věku a žijící především na Jihu a Středozápadu USA. Podle Francise pravice z Beltway (tj. z Washingtonu, D.C.; Beltway je okružní dálnice kolem Washingtonu) a z Manhattanu (v New Yorku) – tj. konzervativní establishment (politikové, přední intelektuálové a novináři) – tyto lidi zanedbává a neprosazuje jejich zájmy a potřeby, i když úspěšní republikánští politikové – Nixon a Reagan – tak činili. A právě toto zanedbávání MARsů je příčinou politických a volebních neúspěchů konzervativců. Aby si je opět získala, musí se pravice soustředit na témata pro ně zajímavá. Která to jsou?


            Především, opozice vůči imigraci. Dále protekcionismus v mezinárodním obchodu. A dále společenská témata jako odpor proti affirmative action (zvýhodňování rasových menšin), obhajoba práva vlastnit zbraně a odpor vůči omezování národní suverenity prostřednictvím NAFTA (Severoamerická dohoda o volném obchodu – mezi Kanadou, USA a Mexikem), WTO (Světová obchodní organizace) a GATT (Všeobecná dohoda o clech a obchodu). V americké politice nyní nastává nové paradigma; nadále již nebude nejdůležitější polarizace mezi levicí a pravicí, nýbrž dojde k nástupu nového nacionalismu. Budou-li ho konzervativci ignorovat nebo dokonce budou-li vůči němu nepřátelští, pak zaniknou a poputují na smetiště dějin.


            David Frum je mladý konzervativní kanadsko-americký publicista, autor knihy Dead Right (Mrtvá pravice) z roku 1994, podle mého názoru nejlepší analýzy stavu amerického konzervativního hnutí v 90. letech (její obsah není až tak pesimistický jako její název).


            Frum začal zmínkou, že je případné, že se konzervativní kongres koná v hotelu Mayflower, neboť v tomto hotelu lze najít počátky současné americké pravice: zde se v roce 1936 sešla Liga svobody, jež sdružila v té době protekcionistické republikány i jeffersonovské (agrární, výraznou decentralizaci a slabou centrální vládu prosazující) demokraty do opozice vůči politice presidenta Franklina Delano Roosevelta a jeho programu New Deal.    Podle Fruma mají levicové strany výhodu v tom, že jejich ideje jsou zdiskreditované, což jim umožňuje zvýšenou taktickou flexibilitu.


            Navíc v posledních volbách (v r. 1996) se poprvé projevila zvláštní role žen-voliček. V těchto volbách většina mužů hlasovala republikánsky (pro Dolea) a značná většina žen demokraticky (pro Clintona). Muži mají tendenci být více loajální ke své straně, avšak pro ženy jsou každé volby vždy novým rozhodováním. Donedávna ženy hlasovaly obdobně jako jejich manželé – a dokonce i nyní většina vdaných ženy hlasovala pro Dolea, avšak svobodné matky a rozvedené ženy výraznou většinou pro Clintona. V USA tyto ženy volí Demokraty, neboť tíhnou doleva: jsou přitahovány sociálními výhodami a preferencemi pro ženy, jež levice prosazuje. Takže nyní se z Republikánů stává strana tatínků a z Demokratů strana maminek. To je ale pro Republikány problém, neboť ženy se o politiku tolik nezajímají, nečtou tolik noviny a jsou tedy méně informované. V důsledku toho se politika stane méně racionální, méně patriotická a objeví se v ní nové formy etatismu. Může v těchto nových podmínkách konzervatismus prosperovat? Frum doufá, že ano, avšak neřekl jak.


            Kim Holmes je vicepresidentem nejprestižnějšího konzervativního think-tanku, Heritage Foundation, a ředitelem jejího programu pro zahraniční a obrannou politiku.


            Začal konstatováním faktu, že konzervativci nyní mezi sebou v mnoha otázkách nesouhlasí. Nesouhlasí v tom, zda by Amerika měla k Číně zaujmout vstřícný anebo tvrdý postoj, nesouhlasí v otázce obchodu (volnost nebo protekcionismus?), nesouhlasí v tom, zda by se měla dobudovat nákladná protiraketová obrana, a nesouhlasí ani v tom, zda by se mělo NATO rozšířit či nikoliv.


            V minulosti mezi nimi takovéto spory neexistovaly, neboť je sjednocoval společný nepřítel – Sovětský svaz. Ten byl hrozbou každé konzervativní hodnotě – politické, ekonomické, náboženské. Jeho rozpadem vznikají mezi konzervativci nová dělení a nové aliance.


            V otázce zahraničního obchodu byl Ronald Reagan silně na straně svobodného obchodu a podle Holmese by konzervativci tento názor měli výrazně prosazovat i nyní. V otázce obrany zastával Reagan jednoznačné postoje: vždy byl pro silnou obranu, schopnou zajistit bezpečnost; byl to on, kdo začal budovat systém protiraketové obrany (SDI – strategická obranná iniciativa), a konzervativci by v jeho díle měli i nyní pokračovat. Otázka obchodu s Čínou je skutečně problematická a je přirozené, že konzervativci budou zastávat různé názory. V otázce rozšíření NATO je většina pro, avšak menšina proti; ta se dále dělí na dvě vzájemně nesouhlasící skupiny: na ty, kteří jsou proti rozšíření z obavy, že by zbytečně vedlo k nepřátelství Ruska, a na ty, kdo se obávají, že by se uskutečnilo za cenu až přílišných ústupků Rusku a tím pádem oslabení NATO.


            Na druhé straně je levicová liberální zahraniční politika diktována zájmy odborů, environmentalistickými otázkami, stížnostmi různých etnických menšin na křivdy z minulosti a multikulturalismem.


            I když nyní v zahraniční politice neexistuje žádný jednotlivý zásadní problém, jenž by přitahoval a sjednocoval konzervativce, přece jen zde existují mnohé vzájemné vazby. Každopádně, svět potřebuje a chce od Ameriky, aby v něm hrála rozhodující roli. Existuje potřeba jednoty konzervativců a Západu z důvodu prosazování a obrany svobody; to je úkol, jemuž se mají konzervativci v zahraniční politice věnovat i nadále.


 


 


Komentář:


 


            V minulém bloku jsme narazili na neokonzervativce, v tomto na paleokonzervativce. Je to skupina, jež se začala formovat na konci 80. let. Tímto názvem se označili někteří příslušníci pravice, především někteří tradicionalisté z Jihu a nativisté ze Středozápadu, které nejvíce spojuje – odpor k neokonzervativcům! Tito lidé, soustředění především kolem Rockford Institute ve státě Illinois a jím vydávaného měsíčníku Chronicles, vytýkají neokonzervativcům hned několik věcí: především, považují je za v podstatě levičáky, kteří se přesunuli na pravici a zde zaujali až příliš prominentní pozice; to je ovšem špatně, neboť tyto pozice měly patřit právě – paleokonzervativcům. Vytýkají jim přílišný konformismus k establishmentu a snahu být jeho součástí, v důsledku čehož nemohou nabídnout relevantní opozici vůči v Americe dominující liberální levici. Dále jim vytýkají přílišný optimismus, přílišnou ideologičnost, především snahu o globalismus v zahraniční politice a proměnu USA v globální impérium vedoucí křížovou výpravu za demokracii všude ve světě. Jinými slovy, vytýkají jim příliš aktivistickou a intervencionistickou zahraniční politiku, která prý není ve skutečném zájmu USA, ale spíše v zájmu mezinárodních korporací a Izraele. Paleokonzervativci jsou totiž izolacionisty (byli například proti válce v Zálivu v letech 1990-91) a protekcionisty, považujícími nadnárodní korporace za zlo a svobodný obchod za něco, co je těmto korporacím k užitku. Naopak, stát by se podle nich měl soustředit na ochranu ekonomických a politických zájmů a kulturních preferencí bílé střední třídy. Dále vytýkají neokonzervativcům ideologii demokratického kapitalismu, kterou považují za pouhý negativ jejich bývalé ideologie socialismu. Obdobně jim vytýkají i jejich universalismus a zdůrazňují americký dobový a etnický partikularismus. A konečně je obviňují z přílišné tolerance k rasovým preferencím pro menšiny. A vůbec, obviňují celý konzervativní establishment (např. časopisy a think-tanky z východního pobřeží – Washingtonu, D.C. a New Yorku) z toho, že je na neokonzervativce příliš vlídný, nebo že je dokonce v jejich zajetí. Politikem nejlépe representujícím názory paleokonzervativců je pochopitelně Pat Buchanan.


            V čem mají paleokonzervativci podle mého mínění pravdu a v čem nikoliv? Především, mají pravdu v tom, že tendence většiny neokonzervativců po aktivistické zahraniční politice jsou přehnané a snahy o instalaci demokratických vlád všude na světě jsou levicovou utopií. Dále mají pravdu v tom, že v názorech mnoha neokonzervativců zůstávají ještě relikty jejich bývalé levicovosti. Rozhodně je pravdou, že myšlení mnohých neokonzervativců je někdy až příliš lacině optimistické, schematické, zjednodušené a nepronikající do hloubky. A konečně, je pravdou, že neokonzervativci jsou příliš málo radikální a příliš zahledění do establishmentu, až příliš propadají touze být jeho součástí a být respektovaní. Paleokonzervativci dále na rozdíl od mnohých neokonzervativců chápou význam decentralizace a striktního ústavního omezení centrální vlády. V tom všem mají paleokonzervativci pravdu, avšak již v ničem jiném; ve všem ostatním se mýlí. Především, jejich koncept zahraniční politiky – izolacionismus – je naivní, nemožný a mylný. Jejich obhajoba protekcionismu je snad ještě větším omylem. Jejich výtka neokonzervativcům, že jsou příliš levicoví, je od nich naprosto nepatřičná, neboť v ekonomických otázkách jsou i oni až příliš levicoví, i když v jiném směru: jak jinak než za levicové lze označit jejich volání po státní ochraně a preferenci střední bílé třídy? Nebo volání po protekcionismu? To vše je projevem odporu vůči svobodnému trhu, snahy o rozšíření státu a prosazování dílčích zájmů. A konečně, jejich etnický partikularismus je projevem nativismu, zahleděnosti do sebe, místy xenofobie, někdy zacházející až na hranici rasismu. Je obdobou německého romantického (a protonacistického) Blut und Boden, je zdůrazněním “rodu a krve a půdy a kmene”. Jenže jako takový je naprostou eliminací myšlení a idejí, naprostou antitezí civilizačního a duchovního náhledu na člověka (tento náhled svou přirozeností musí být nutně univerzální a univerzalistický) a není proto schopen vidět na Americe to naprosto podstatné – totiž že je první politickou společností v dějinách, explicitně zaměřenou na ochranu svobody jednotlivých osob.


            Myšlení konzervativních intelektuálů z okruhu National Review v 50. a 60. letech bylo civilizační; myšlení paleokonzervativců je provinční.


            Uvedl jsem, že kniha Dead Right Davida Fruma je nejlepší analýzou stavu amerického konzervatismu v 90. letech. Co je tedy jejím obsahem?


            David Frum v ní říká, že konzervativci již dávno zjistili, že americká veřejnost výborně reaguje na jejich témata a jejich volební kampaně, avšak již nikoliv na jejich politiku. Rétorika menšího státu s nižšími daněmi a nižšími státními výdaji perfektně rezonuje u amerických voličů, avšak již nikoliv praktické kroky, které by k jejich realizaci vedly – americká veřejnost, pokud by jí politici sáhli na její oblíbené státní programy, by reagovala nelibě. V důsledku toho američtí konzervativci prakticky rezignovali na to, co bylo příčinou jejich vzniku a důvodem jejich bytí – úsilí o redukci rozsahu státu a eliminaci mnohých jeho programů.


            Projevilo se to už za vlády hluboce konzervativního presidenta, Ronalda Reagana. Reaganomika byla postavena na teorii supply-side: snížení mezních daňových sazeb bude působit jako impuls pro soukromý sektor, zvýší se tempo hospodářského růstu a tak stát i při nižších sazbách po určité době získá stejně vysoké nebo dokonce i vyšší daňové výnosy – tedy se snížením daní není nutné snížit i výdaje a k deficitu nedojde. Nelze říct, že Reaganův kalkul selhal. Jeho snížení daní skutečně vedlo k hospodářskému oživení a vyššímu tempu hospodářského růstu – a následně k vyšším daňovým výnosům při nižších sazbách. Kdyby Reagan pouze zvýšil vojenský rozpočet nezbytný pro dozbrojení a projekty typu SDI, kterými ve zbrojařských dostizích ekonomicky vyčerpal Sovětský svaz, a současně již nezvyšoval státní výdaje v ostatních položkách, k žádnému deficitu by nebylo došlo. V tomto smyslu teorie supply-side fungovala. Avšak vzhledem k tomu, že v rozpočty schvalující Sněmovně representantů Kongresu měli většinu opoziční Demokraté, kteří trvali na zvýšení rozsahu státu i v dalších sférách, a Reagan se svého programu vyzbrojení Ameriky nechtěl vzdát, došlo ke kompromisu: tempo růstu rozsahu státu se sice zpomalilo, avšak přece jen k růstu došlo. Důsledkem byl deficit.


            Konzervativci v 90. letech jako by si říkali, že když samotný Reagan nezredukoval rozsah státu v oblastech mimo obrany, není to asi možné vůbec. Proto, říká Frum, začínají rezignovat na důvod své existence. A tuto svou rezignaci si zdůvodňují třemi formami, které určují tři proudy moderního konzervatismu.


            Tím prvním jsou optimisté. Jsou to většinou politici a hlavním představitelem tohoto proudu je Jack Kemp, “Mr. supply-side”, politik, který jako první přišel s myšlenkami supply-side již v 70. letech a od kterého je později převzal Reagan. Kemp říká, že není vůbec nutné usilovat o redukci rozsahu státu a ukončení mnoha sociálních programů. Důležité je dosáhnout vyššího tempa hospodářského růstu. Kemp se tak stal typem “konzervativce s lidskou tváří”. Sám říká, že toto je jediný způsob jak soupeřit s levicí, slibující zlepšení životní úrovně chudých prostřednictvím přerozdělování bohatství – neslibovat větší přerozdělování z existujícího koláče, nýbrž tento koláč zvětšit. Do této kategorie optimistů patří i Newt Gingrich a vedení Republikánů v Kongresu.


            Druhou skupinou jsou moralisté. Jsou to většinou neokonzervativní intelektuálové. Podle nich prostě konzervatismus 50. a 60. let, konzervatismus čelného útoku na rozsah státu, nemá u voličů šanci proto, že voliči jsou již zaopatřovacím státem zkorumpováni. Zaopatřovací, velkorysý stát se přičinil o rozpad tradičních rodin tím, že v důsledku jeho štědrosti již tradiční, úplné rodiny nejsou ekonomickou nezbytností. Proto tohoto cíle, zeštíhleného státu a morální obnovy společnosti, je nutné dosáhnout nikoliv primárně ekonomickými či politickými prostředky, nýbrž jakýmsi morálním a náboženským oživením. Nutné je usilovat o morální renesanci, kterou mají provádět intelektuální elity společnosti a které má stát napomáhat. Nejde tedy ani tak o redukci státu, jako spíše o nasměrování jeho aktivity jiným směrem – již nikoliv destruktivním vůči tradiční morálce cestou podpory neúplných rodin, nýbrž naopak, podporou životních stylů založených na tradiční morálce. Představiteli tohoto proudu jsou např. Irving Kristol a William Bennett.


            Avšak, jak říká Frum, na mnohé řadové konzervativní aktivisty nepůsobil ani Kempův optimismus vlídné tváře ke všem, ani intelektuální moralismus, nýbrž chtěli něco tvrdšího, něco bojovnějšího. A nalezli to v podobě nacionalismu Pata Buchanana. Nacionalisté (v podstatě paleokonzervativci) rovněž neusilují o redukci rozsahu státu, nýbrž o jeho převzetí do služeb bílé střední třídy. Jejich přístup je tedy až neskutečně levicově třídní (Frum nazval Buchanana posledním levičákem v Americe a Eric Alterman, šéfredaktor ultralevicově-liberálního týdeníku The Nation, prvním marxistickém kandidátem) – a rasově exkluzivní.


            Frum dále konstatuje, že tzv. hrozba Náboženské pravice je liberálními médii výrazně přeceňována a je de facto iluzorní. Zmiňuje se jednak o skutečnosti, že Náboženská pravice z toho, co chtěla, zatím prakticky nic neprosadila, a dále ukazuje, že tradiční společnost a svoboda, omezený stát, nejsou vůbec v kontradikci. Právě naopak, pro zajištění pohodlné existence tzv. alternativních životních stylů v normální společnosti je nutná pozitivní státní intervence do životů občanů v podobě mnohých omezení svobody smlouvy a projevu, která mají zabránit nepříjemnému dopadu pohrdání tradiční společnosti praktikovateli alternativních životních stylů. Tato státní omezení svobody smlouvy a projevu mají podobu tzv. občanských práv. A naopak, v tradicionalistické, morálně konformní společnosti se stabilními rodinami lze mít malý stát, neboť lidé nebudou pociťovat přerozdělování jakožto potřebu. Tudíž stoupenci svobody a malého státu, libertariáni, by měli vítat tradicionalistické morální postoje většiny obyvatelstva.


            Frum říká, že to, co konzervativní hnutí potřebuje především, je větší odvaha v zápase za redukci rozsahu státu. Pokud se k němu neodhodlá, nemůže dosáhnout ani svých dalších cílů – např. morální obnovy společnosti, neboť stát nemá žádnou šanci politickými prostředky učinit lidi morálnějšími. Rozpad tradiční morální společnosti byl umožněn zavedením zaopatřovacího státu v 60. letech. Jediným politicky dostupným prostředkem k obnově tradiční společnosti je tedy demontáž tohoto zaopatřovacího státu. Chtějí-li mít konzervativci společnost s viktoriánskou morálkou, musejí mít rovněž společnost s viktoriánskou ekonomikou a státem. Je iluzí myslet si opak.


            Analýza Davida Fruma je zajímavá, avšak domnívám se, že neřeší hlavní problém. Doporučuje politikům více odvahy v zápase za redukci rozsahu státu. Předpokládá, že pak dojde i k remoralizaci společnosti. Avšak tak jednoduché to není: především, remoralizace nemusí nutně nastat v důsledku redukce rozsahu státu. Hlavně však, odvaha redukovat stát by byla politikům k ničemu, kdyby je a jejich politiku voliči nadále odmítali. Co je nutné, je především prvotní konverse obyvatelstva k ideálům osobní svobody a morální odpovědnosti. Tedy jakési kulturní, morální a společensko-politické oživení ethosu svobody, nezávislosti na státu, dodržování určitého morálního standardu v srdcích a myslích lidí. Až poté budou politici nabízející omezený stát schopni uspět volebně i ve vládě. Úkol této rozsáhlé konverse celých složek populace, oživení určitého civilizačního ethosu, je však náročným, přímo heroickým úkolem, u něhož předem neexistuje žádná jistota konečného úspěchu.


 


 


            V průběhu sobotního oběda probíhala další plenární panelová diskuse na téma Je úpadek konzervatismu neodvratný? Její název je odkazem na knihu Conservative Crack-up Roberta Emmetta Tyrrella, který diskusi rovněž předsedal. Vystoupili v ní Charles Krauthammer, Kate O’Beirne, Ralph Reed a Jim Talent.


            Robert Emmett Tyrrell, Jr. je šéfredaktorem konzervativního investigativního měsíčníku The American Spectator, jejž založil v roce 1967 jako studentský pravicový recesistický časopis pod názvem The Alternative. V loňském roce mu vyšla kniha Boy Clinton, politická biografie presidenta. Mimochodem, popisuje v ní i Clintonův pobyt v Praze v roce 1970 u rodiny Kopoldových (paní K. je dcerou Jana Švermy). Možná stojí za zmínku, že při získávání informací o prvním Clintonově pražském pobytu Bobovi Tyrrellovi hodně pomohl předseda OI Jaromír Žegklitz.


            Charles Krauthammer je neokonzervativní publicista píšící mimo jiné pro The New Republic a Washington Post. Ve svém příspěvku tvrdil, že konzervatismus vůbec neselhává, nýbrž právě naopak, zaznamenává úspěch. Důkazem toho je i fakt, že v létě 1996 byl demokratický president Clinton přinucen demontovat zaopatřovací stát na federální úrovni, což bylo pro konzervativce nesmírné vítězství. Jiným příkladem jsou i nedávná rozhodnutí soudů o ústavnosti zákazů euthanasie. Tedy: konzervatismus neselhává, nýbrž selhali pouze někteří konzervativní politici – Bush, Dole, Major. Avšak selhání nebo úspěch politického hnutí nemohou být posuzovány podle selhání či úspěchu určitých politiků. Na druhou stranu je pravdou, že konzervatismus selhává v myslích některých konzervativních aktivistů, kteří jsou v psychické depresi. Avšak k ní není důvod – konzervatismus přece zaznamenal skvělé vítězství v studené válce. Žádná konzervativní “rebelie” není tedy nutná, selhání konzervatismu není neodvratné, neboť má podporu u lidí.


            Na co se má nyní konzervatismus v politice soustředit? Především na budování občanské společnosti, tj. na snížení vlivu politiky a politiků na společnost, neboť politizace všech společenských aktivit, nadvláda politiky nade vším, byla přece obsahem totalitarismu. Nyní o něco obdobného usiluje levice konstruující zaopatřovací stát. Úkolem pro konzervativce je proto snižování vlivu politiky na ekonomiku a život lidí. Krauthammer uvedl, že není vůbec znepokojen nízkou účastí při volbách, neboť rozhodně nesouhlasí s představou, že politika je tím nejvyšším povoláním.


            Pokud jde o smíření vizí společenských konzervativců (tradicionalistů) a libertariánů, za užitečný považuje trinitářský model Michaela Novaka, podle něhož má být zdravá společnost složena ze tří do určité míry autonomních systémů: ekonomického, politického a kulturně-morálního. Jinými slovy, hlásí se k fusionismu. Krauthammer říká, že obhajuje politický minimalismus – soustředění se na malé úspěchy a nekladení si velkých, nerealistických cílů.


            V zahraniční politice je nezbytné odmítnout dva internacionalismy (projevy příliš aktivistické zahraniční politiky) – za prvé levicově-liberální grandiózní internacionalismus, který se např. projevil snahou vnutit demokracii na Haiti či vytvořit multikulturní společnost v Bosně, a za druhé konzervativní vyhledávání nové mise, jehož příkladem může být snaha některých konzervativců svolat ideologickou křížovou výpravu proti Číně. To nejhorší, co by mohlo USA v zahraniční politice potkat, by totiž bylo uvíznutí Ameriky v různých marginálních konfliktech. To by zdiskreditovalo jakýkoliv internacionalismus, jakoukoliv aktivní zahraniční politiku a nahrálo by to izolacionistům. V současnosti tomu tak není, avšak jednoho dne může opět vyvstat potřeba aktivního internacionalismu a intervencionismu, a na ten den musí být konzervativci a Amerika připraveni, uzavřel Krauthammer.


            Kate O’Beirne je nyní washingtonskou redaktorkou National Review, předtím byla vicepresidentkou The Heritage Foundation.


            Konstatovala, že konzervativní Republikáni nebyli do Sněmovny representantů v roce 1994 zvoleni proto, aby si svou většinu ve Sněmovně udrželi tak dlouho, jak to jen bude možné. Byli tam zvoleni proto, aby prosadili konzervativní reformy: zrušit sociální dávky a seškrtat státní výdaje. Avšak v tom neuspěli. Proč? Protože oni sami nejsou vnitřně naprosto přesvědčeni, že jejich politika je správná. A to je ten skutečný problém. Mezi Republikány je příliš málo skutečných konzervativců a příliš mnoho centristů či liberálů, kteří jsou jazýčkem na vahách. Řešením pro konzervativce je prostě držet se odhodlaně fusionismu Franka Meyera. Je úpadek konzervatismu neodvratný? Bude-li se držet fusionismu, rozhodně nikoliv!


            Ralph Reed byl donedávna výkonným ředitelem Křesťanské koalice, jež je schopna mobilizovat značný volební potenciál mezi fundamentalistickými protestanty pro pravicové kandidáty a jež se pod označením Náboženská pravice stala vlivnou součástí konzervativního hnutí právě díky působení Reeda. Reed byl do značné míry odpovědný za to, že v roce 1996 se celá Náboženská pravice nepostavila za Pata Buchanana, nýbrž ve své většině podporovala umírněnějšího Boba Dolea.


            Reed poznamenal, že mezi konzervativními aktivisty v terénu vládne optimismus, entusiasmus a aktivismus, zatímco mezi elitami pesimismus. Úpadek konzervatismu vůbec není nezbytný, neboť konzervativci jsou ve většině. Proč tedy konzervativci selhávají? Protože selhává jejich politické vedení. Bylo od Clintona velice rozumné, že se po republikánském vítězství v roce 1994 posunul doprava. To, co konzervativci potřebují, je jednota. Doba Kontraktu s Amerikou, vítězného v r. 1994, již skončila a konzervativci nyní potřebují zformulovat nový program.


            Na závěr vystoupil mladý konzervativní kongresman z Missouri, Jim Talent. Právě on byl předkladatelem návrhu zákona o reformě systému sociálního zabezpečení, demontujícího tento systém na federální úrovni, zákona, který byl president Clinton v létě 1996 nucen podepsat (což byla v sociálních otázkách největší porážka levice a největší vítězství pravice od 30. let, neboť zákon do značné míry eliminuje New Deal presidenta Roosevelta).


            Talent v řeči, jež více připomínala politický projev než věcnou analýzu, tvrdil, že my, konzervativci, jsme nikdy předtím nebyli silnější než dnes.


 


 


Komentář:


 


            Vícero panelistů se odvolávalo na fusionismus Franka Meyera. Frank Meyer byl ve 30. a 40. letech vysokým komunistickým funkcionářem, po válce se rozešel se stranou a její ideologií a postupně se stal konzervativcem. Po založení National Review v roce 1955 se stal jeho redaktorem a v 60. letech se jeho koncept fusionismu stal postupně oficiální doktrínou tohoto časopisu a převládajícím názorem amerického konzervatismu.


            Podle Meyerovy koncepce je svoboda nejvyšším politickým cílem a ctnosti, úsilí o ctnostný život, nejvyšším cílem života člověka. Svoboda a ctnost však není totéž, neboť svoboda sice ctnostné chování umožňuje, avšak vůbec nezaručuje. Má-li člověk svobodu, může se chovat jak ctnostně, tak i neřestně. Jsou-li tedy ctnosti nejvyšším cílem života člověka, jak tvrdí Meyer a většina konzervativců, jak pak může být svoboda nejvyšším politickým cílem? Neměla by jím být spíše snaha státu vést lidi k dobrému chování, ke ctnostem? Neměla by být svoboda konat morálně špatně omezena či dokonce zrušena, jak to požadují někteří tradicionalisté? Tj. neměl by být odmítnut její nárok na pozici nejvyššího politického cíle, na kterou ji vyzvedají libertariáni? Frank Meyer odpovídá, že nikoliv. Neboť co je to ctnost? Ctnost je důsledek správně použité svobody. Ctnostným je člověk, který může konat špatně i dobře, avšak rozhodne se konat dobře. Lidi nelze ke ctnostem přinutit. Přinutíme-li lidi mocí státu ke konání, které, kdyby bylo svobodně vybráno, bylo by ctnostné, nepřinutíme lidi ke ctnosti, nýbrž jen k její napodobenině. Jinými slovy, přinucením lidí k určitému konání zabijeme ctnost, dokonce samotnou možnost ctnosti. Svoboda od donucení je proto integrálním aspektem nejvyššího cíle člověka – ctnosti. Svoboda je nejvyšším cílem v politickém řádu, právě tak, jako jsou ctnosti, pravda a dobro nejvyšším cílem v řádu morálním. Úkolem konzervativních politiků má být zvětšování svobody jednotlivců a omezování státu na jeho legitimní funkce, jimiž jsou obrana proti vnějším agresorům, boj proti zločinu a trestání zločinců a adjudikace sporů mezi občany. A úkolem konzervativních kulturních a morálních elit má být vštěpování ctností lidem a kultivování morálního rámce společnosti. Tento koncept smíření libertarianismu s tradicionalismem dostal označení fusionismus.


 


 


            Odpoledne opět následovaly panelové diskuse. V bloku Prozkoumání krizí Ameriky probíhaly současně panely na témata: Prohry v kulturních válkách, Průkazy identity: rasa, pohlaví a třída, Národní otázka: národ nebo národy?, Rodina, sousedství a stigma a Zajištění dobré vlády. Rozhodl jsem si vyslechnout panel Národní otázka o charakteru americké společnosti. Vystoupili v něm John Fonte, Irving Kristol, Scott McConnell a Richard Estrada.


            John Fonte je pracovníkem Alexis de Tocqueville Institute a věnuje se především otázkám vzdělávání a školství (v minulosti pracoval na federálním ministerstvu školství USA).


            Svou kritiku zaměřil na multikulturalismus. Podle jeho názoru je liberální demokracie s multikulturalismem neslučitelná – buď budeme mít jedno nebo druhé. Liberální demokracie je založena na demokratických režimech s vládou většiny a omezeném státě. Předpokládá sdílení společné loajality obyvateli země. Multikulturalismus je přesným opakem. Vede k vládě menšiny (elity multikulturních intelektuálů) ovládající rozsáhlý stát, který vládne nad etnicky balkanizovanou společností. To, co je potřebné, je fusionismus Franka Meyera, avšak doplněný: je nutná kombinace ekonomického konzervatismu požadujícího svobodu a svobodný trh, společenského konzervatismu usilujícího o ctnosti a morálku a občanského konzervatismu, prosazujícího a kultivujícího patriotismus, uzavřel Fonte.


            Irving Kristol je přední americký intelektuál, “křestní otec” neokonzervatismu. Začínal v 30. letech na City College of New York jako trockista. Postupně se stal antikomunistickým levicovým liberálem obhajujícím studenou válku, od poloviny 60. let se stával k liberalismu stále více skeptickým (jeho známým výrok: neokonzervativec je liberál zaskočený realitou. Obdobnou “definici” vymyslel i další neokonzervativec Michael Novak: neokonzervativec je liberál s dospívajícími dcerami). Především byl pobouřen kulturním radikalismem a morálním nihilismem Nové levice konce 60. let, dále její naivitou a slepotou vůči agresivitě a imperialismu Sovětského svazu a konečně se stal skeptickým ohledně státních sociálních programů a zásahů do ekonomiky. V 70. letech na stránkách Wall Street Journal obhajoval myšlenky supply-side, jeho hlavním tématem je však problematika kulturních a morálních předpokladů svobodné a demokratické společnosti. Kristol, jako mnoha dalších konzervativců, je naprosto přesvědčen o tom, že svobodná a demokratická společnost a kapitalismus jsou možné a udržitelné pouze tehdy, jsou-li občané schopni sebekontroly, vlády nad sebou samými, tudíž pouze vládne-li ve společnosti určitý morální standard. Z tohoto důvodu považuje moderní avantgardní kontra-kulturu za obdobnou hrozbu svobodné, tržní a demokratické společnosti, jakou byl předtím komunismus.


            Kristol se domnívá, že John O’Sullivan přeceňuje hrozbu etnické balkanizace americké společnosti. Multikulturalismus je pouhou fasádou. Není zde žádné voličské jádro multikulturalismu, který je pouze věcí pár intelektuálů, nikoliv občanů. Multikulturní intelektuálové nejsou ani tak nějakou novou nebezpečnou ideologií, jako spíše nositeli prostého a již od 60. let známého antiamerikanismu. Co mohou říci multikulturalisté například na úžasný asimilační účinek amerických sportů? Nemohou říci nic, tam se žádný multikulturalismus nekoná

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Aktuální publikace

Newsletter

Chcete být pravidelně informováni o akcích Občanského institutu?